Víra

Adreida sebrala z trávy jeho košili. Byla od krve, přitiskla ji k sobě a toužila plakat! Jedině pláč jí teď pomůže. Lemos byl mrtvý, popravili ho přímo před jejíma očima.
Ještě slyšela jeho hlas. Vítr Adreidě čechral vlasy, nikdo ji neozumněl když mluvila o Lemosovi láskyplně i jeho odsuzovali. Věkem přestárlí lidé měli rozumu až zničili milovaný život-dva životy!

Klekla si do trávy a začala plakat. Adreida a Lemos byli Boží děti, které miloval a které lidé oddělili. Málokdo cítil to, co oni dva. A nyní?
Přitiskla si Lemosovu košili ke rtům. Mělo jeho vůni. Jak moc ho milovala, při posledním políbení do Adreidy vdechl život a náhle je vše usmrceno.
Chtěla křičet, ale marně. Slunce ji hladilo ale bolest zůstávala. Adreida se zkusila postavit na nohy, šlo to s těží. Ale přece!
Pohlédla k nebi a ucítila Lemosovu lásku. Když se ohlédla, tak ji prudké světlo oslepilo oči.
Stál u ní Lemos, políbil jí a řekl jí znovu jak vroucně Adreidu miluje ať nepřestane věřit. Zlí lidé budou napořád, ale hodní a milující se světem budou potloukat také. Pak vzal její bradu a znovu Adreidu políbil, jejich slzy se spojily a Lemos zmizel...

Adreida pustila po větru jeho košili a hleděla k obloze. ,,Miluji Tě, Lemosi..."
Lidé byli zlí i nadále, ale Adreida nepřestávala věřit. Smutek a bolest ji byla v patách, ale nepřestávala věřit, nezemřela žalem jak ostatní tvrdily...Zemřela pro Lemose, zemřel pro víru...