Pro někoho, kdo tohle číst nikdy nebude

Dej mi jen sílu, bože vrať mi zpět, co jsem nechala daleko za sebou, ve tmě! Jsem tu a dívám se s očima doširoka otevřenýma na peklo, které je spalující nežli tisíc sluncí dohromady! Propast je nezvykle dlouhá a chladná. Nemůže existovat alespoň okamžik, kdy mi opět vrátíš tu hvězdu, co mi svítila vždy oddaně na cestu? Buď bez pochyb, už jsem víru v tebe i sebe dávno ztratila, je mi jen zle! To je vše, co mi zbylo v ubohé bídě denního světa lidí. Nejsem na sebe vůbec pyšná a nejsem pyšná vůbec na nic, co se týká mne a bloudění v nekonečnu úvah a snů, jež mi nepřinesou než bolest! Opět jsem v kruhu ohraničeném zlobou, kterou si v sobě pěstují zlí duchové! Jak v polo spánku a polo rozpadu se mé tělo pokouší vstát i když už nemá sílu, křičí a rve mě v půli! Nenechá mne usnout ani na chvíli nepoleví ve své slastné trýzni, ach odpusť, moje slova zní tak marně, jako nejstrašnější noční můra. Nemůže uplynout ani chvilka, abych si nevzpomněla na nejmilejšího člověka na světě! Je tam někde daleko a ve smutku se sžírá jako já i když to oba dobře víme. Odpusť mi, nemůžu se na to dívat, prosím odpusť! Nestojím ani za pohled, nejsem čestným člověkem, nestojím za úvahy, jsem pouhý nesmyslný a marný člověk. Jsem ještě někde daleko od opravdové vášně a rozmarů lásky, prosím netrap se, ne kvůli mně!! Světlo je tu, i když se zdá, že už nemůže být ani kapka naděje. Je tu smích a spousta dalších šťastných okamžiků, jež na tebe čekají! Já budu tu s tebou, i když možná ne naživu, ale nikdy tě neopustím, slibuji! Budu stále myslet na štěstí, které jsem kdysi zažila! Loučím se s tebou se smutkem v nejhlubším jádru své duše, oddávám se ti tímto, jelikož ty jsi jediné co má pro mne smysl! Nedokážu se podívat na tebe, nezasloužím si nikoho. Pokouším se pochopit, i když je to těžké. Neměj mi to prosím za zlé, jsou to jen slova mého srdce, promiň! Teď už jen stačí stisknout tlačítko s tečkou a ukončit větu, jenže se mi nějak nechce, pořád tu ještě jsem, ale zároveň vím, že ne na dlouho. Opět krvácím někde uvnitř sebe, rozlévá se ta horká krev do těla jako horoucí láva, v krku vysychá mi a oči pálí pod tíhou slz, nechci se loučit, ale nastal čas, kdy se prostě rozloučit musím. Jako sen co se blíží ke konci, jsem unavená a raněná. Zvíře co je zraněné tak to dává najevo alespoň tlumeným vzlykem, jenž ostatní uslyší. Člověk je v tomto opravdový mistr, jelikož on ví, že to nesmí být pro okolí poznat, když se trápí, nechce, aby se kvůli němu musel trápit někdo jiný! Posílám pozdravy, neměj mi to za zlé, ale už nemůžu dál! A ANO přátelství PŘIJÍMÁM. Jsem tu, s nadějí věřím na zázrak, nikdy nevyřčené stává se skutečností. Kéž bych tu nataženou ruku mohla stisknout a nikdy nepustit!! Kéž bych nikdy nebyla zaslepená svou neskutečnou blbostí, prosím neodcházej, odpusť!