Samota

Píši o něčem, co je mi v podstatě vzdálené. Ale patří to k věcem, kterých se nejvíce bojím.
Každý v sobě máme jinou představu samoty, ale nejhůře jsou na tom ti, kterým se jejich představy proměnily ve skutečnost. Ti co samotu prožívají. Lidské představy jsou nevyzpytatelné. A pakli, že si představujeme, či se nám zdá o něčem, čeho se opravdu obáváme, jsou tak živé a stresující.
Samota. Podle mě čtyři holé, bílé stěny a člověk, jako figurka na šachovnici, na dlážděné podlaze, kde se střídá černá dlaždice s bílou. Ale s Vámi, ubohým človíčkem v rohu šachovnice nikdo nehýbá. Klepete se zimou. Osamocený pěšák, stojící v rohu místo věže. Klepete se ukrutnou zimou a kolem není nikdo, kdo by Vám podal teplého nápoje, nikdo, kdo by přes Vás přehodil deku . A hlavně nikdo, kdo by Vás svým hřejivým hlasem a teplým slovem dostal ze zimnice. Zahřál by Vás svou , Vámi vytouženou, přítomností.
Topíte se v bílé barvě stropu. Máte deprese ze stereotypního místa a bolesti hlavy z černo-bílé podlahy. Ty dvoubarevné čtverce si Vaše oči pamatují a točí se vám z nich hlava.
Jste jako na plátně starého filmu. Ovšem jste jediná postava, hlavní hrdina.
Pomalu zapomínáte, či snad ztrácíte chuť mluvit. Chtěli by jste křičet, ale nemáte sílu. Vstanete a ocitnete se uprostřed šachovnice. Cítíte, jak se s Vámi točí celá Země. Ale Vy jste vyčerpaní a nejste schopni to zastavit. Snažíte se zastavit, či alespoň zmírnit ten tlak, který Vám stoupá do hlavy a chce ukázat, že proti času nic nezmůžete.
Někteří lidé, se z té místnosti nemohou dostat. Udělali by cokoliv, ale nejde to. Uvízli v propasti ničeho a není lano, které by jim umožnilo vyšplhat tam nahoru, za světlem, které v místnosti nemohou poznat. Někdo se se svým osudem a deprimující místností smíří a přenese si do ní vše. Své myšlenky a sny, které časem vyprchají, jelikož už není o čem snít. Někomu se podaří dostat se z deprimujícího pokoje. Znovu žije naplno a dále se té zkušenosti akorát vyhýbá.
Někdo však místnost plnou pohnutek myšlení nepoznal. Patřím mezi ty štastlivce a jsem za to upřímně ráda. Ale pouhá má představa mě děsí, avšak rychle se rozplyne. Přeji každému, ať tu místnost také nepozná. Pokud jste se v ní ocitli a uvidíte jen na pár okamžiků zjevící se dveře, utíkejte. Neohlížejte se. Nechte šachovnici smutku za sebou a obklopte se lidmi. NEDÁVEJTE ŠANCI SAMOTĚ.