Deník, díl šestý

Můj milý deníčku,

už je toho moc, nemůžu se soustředit, musím psát.

Poslední dobou to bylo jak na sinusoidě. Pořád nahoře, pořád dole. Hlavně kůli Dominice, rozhodla se, že pojede domů a už se nevratí, až na výjimky.
Její bývalý, pro mě nejspíš problém všeho. Napřed se spolu udobří, je s ním furt, pak se snad po týdnu začnou nesnášet, pak příjde i za mnou. Jenže co, já ji můžu spravit náladu a on zase zkazit, pořád dokola. Než se rozešli, tušil jsem, že to jeden z nich nevydrží. Byl to on, čekal jsem, že je ten silnější, ten kdo vydrží déle tvrdit, že to pro něj nic neznamenalo, ale ne. On přišel s tím, že mu zlomila srdce...kecy...kecy...kecy. Od ní jsem zase čekal, že se na to chytne.
Nu což, to by ještě nebylo nijak zvláštní, ostatně tohle dělá 80% separovaných dvojic. Byl to už i náš první důvod k hádce, ale dost rychle se to obrátilo na starou vlnu a měl jsem celkem radost. Ale ne, tohle nemohlo jen tak vydržet. Zase se do toho musel připlést, jen tak znouze jí napsat, že je v posteli průměrná, že se nemáme líbat na schodech když jde kolem. Copak jí nemůže napsat normálně? Musí si vždycky hledat ten důvod, přes výčitku? No ano, je to nejlepší způsob jak na sebe upozornit, ale i tak. Kdybych jen tušil co všechno ještě příjde...
Nastal den D, ve škole všechno hotové, ten den domluvená párty s ní. Těšil jsem se a bál zároveň, ale asi víc těšil. Ale zase nová zkušenost, takže i bál. Ten večer neměl chybu, jen jednu, fatální. Přišel tam on, protože neměl peníze pít někde jinde. Sakra, on mě snad sleduje. Pár minut před koncem jsem cítil obrovskou potřebu spáchat vraždu, když začal hledat láhev nějakého pití. Šel jsem na balkón za Dominičkou, když jsem viděl to smotaný brko, říkal jsem si proč ne, pak mi to ale jako zase tak dobrý nápad nepřišlo. Z cesty si pamatuju jen maličké úseky, taky vím, že tam někde přišel zlom.
Začal jsem se bát, že se někde ztratím..prostě paranoia. Tak jsem asi taky zkazil zbytek večera...ikdyž, po příchodu na kolej, který si už opravdu nepamatuju jsem se musel vyzvracet. Ráno jsem se probral a začal si vzpomínat. Od té doby se něco zlomilo, zkazil jsem to.
To však nebylo všechno, přišla další rána. Chce se s ním dát znova dohromady. Za celou tu dobu co se známe jsem si k ní udělal takové pouto, že to asi nedokážu skousnout v kombinaci všech faktorů. Na jednu stranu chápu, jsem nudnej, neumím se bavit, neumím nic, on se bavit umí. Ale když si vzpomenu na ten večer, jak tam zoufale hledal flašku...neeee...neeee...neeeee, ten člověk si tak dobrou holku zkrátka nezaslouží, já možná také ne, ale také si to neprosazuji.
Po všech těch věcech o něm co už jsem si vyslechnul s tím zkrátka nemůžu souhlasit. Jedinnej pokles nálady který nebyl kůli němu, byl vyhazov ze školy. Pro nic jinného se netrápila víc, jak ji mám jen tak pustit? Vážně cítím, že kdokoli jinný, třeba i já, bude mit na její psychiku lepší výsledek jak on. Pletu se? Opakovaný vtip není vtipem...Opakovaný vztah není vztahem?
Dnešní rozhovor trochu pročistil tok mých myšlenek. Uvědomil jsem si, že vědět o mě moc je na škodu, že moji psychiku bych si měl nechávat jen pro tebe deníčku. Uvědomil jsem si, že ji mám víc než rád. Uvědomil jsem si, že nikdy nemůžu porušit zásadu svobodné vůle. Ale sakra moc jsem si uvědomil, že tohle nás rozdělí.
Možná mě lidi berou jako silnou osobnost, ale asi nejsem dost silný sám se sebou, aneb sobě nikdy nepomůžeš. V sobotu mě čeká další oddech od všednosti, doufám že to bude fajn.
Jednu věc vím určitě, nechci o ni přijít!
Však já se zase někdy ozvu.