Les

Stojím v hloubi lesa, já, maličký človíček obklopený velikány smrků, štíhlých jedlí a rozsochatých borovic. Poslouchám jejich prastarou píseň, ševelení větví a kradmé šeptání - Vetřelec!

Ano, jsem vetřelec, který se potají nehlučně vplížil do jejich království, aby pochopil tajemství. Tajemství klidu a ticha. Tajemství lásky a síly. A to největší z největších - vnitřní síly.

Každý z těch mohutných stromů přece dobře ví, že jeho výška jednou přiláká blesk. A blesk - to je smrt. Daň za úspěch. Obětuje se a spokorou rozťat padá k zemi. Měkké jehličí ho obejme a on s posledním výkřikem bolesti ulehne, aby se už nikdy nepodíval do nebe. Ruce se zaryjí do země a na jejich pahýlech vytrysknou smolné slzy. Slzy bolesti, a možná i štěstí...

Usedám na takový padlý velikán, hladím jeho kůru a cítím jeho vůni. Je to nepopsatelná vůně života i smrti. Oba víme, že to tak má být. Je to přírodní koloběh - je to ZÁKON. Bojím se, že neumím být pokorná, že vichřice, jímž čelím, nebudou dost silné, aby mě smetly jedním rázem. Vím, že se spíš přikrčím, ohnu hlavu a přizpúsobím tlaku. Neumím vzdorovat běsům kolem sebe, ani v sobě. Jsem malá a slabá. Bože, jak já jsem slabá! Pán tvorstva - pche!

Drsná kůra padlého stromu mi říká, že je třeba být odvážný, že život se má užívat, že kdo nebojuje a prchne, prohraje. Prohraje sám před sebou a to je nejhorší prohra. Prohra svědomí. V hlavě mám chaos, myšlenky se honí, jedna stíhá druhou, proto je dobře, že mi někdo pomáhá urřídit ten nepořádek.

Najednou mi na tváři pableskne úsměv. Načerpala jsem vnitřní sílu, srovnala si myšlenky. Už vím, jak dál. Jak se životem, který je někdy těžký k neunesení.

"Na blesk máš ještě dost času, Náno! Znej svoji cenu a choď s hlavou vztyčenou. Nedej se!" říkám si a pomalu odcházím. Pod nohama mi tichounce ševelí suché jehličí, šumí jako bublinky šampaňského. Šimrají mě až v nose a já se usmívám čím dál tím víc.

Jsem malá, ale nejsem slabá!