Vrať mi tu zeď!

Celý život jsem stavěla zdi. Ochranné zdi, za které jsem se schovávala vždycky, když jsem byla v úzkých. Když mě někdo zranil, ponížil, odložil... Bezpečné zdi falešných úsměvů a vztyčené hlavy. Zdi, za které nefouká, kam není vidět a nikdo tam nemůže, protože jsou vysoké a dají se i zvýšit. Stala jsem se zajatcem svých zdí.

Život kolem mě se měnil, zářil barvami smíchu, štěstí, lásky, a já? - škvírečkou nahlížela a lačně hltala drobečky, které vítr přivál. A pak jednou, aniž bych to čekala, aniž bych se připravila, zeď se začala bortit. Buď byla moc vysoká (žádný strom neroste do neba), nebo z nekvalitního (falešného) materiálu. Moje zoufalá snaha zachránit, co se dá, byla směšná a úplně zbytečná. Čím víc jsem zachraňovala, tím víc se hroutila.

V panice hrabu v té suti, připadám si jako nahá, vystavená pohledu zvědavých posměšných očí, zoufale bezbranná a ztracená. Bezmocně se rozhlížím kolem sebe, vyděšenýma očima hledám jeden pevný bod. Pevný bod! Nějakou jistotu, NĚCO! Něco, od čeho by se dalo odrazit, čeho by se dalo alespoň zachytit. Nic.

Vím, že neumím žít bez svých zdí, ale také vím, že život za zdí už není možný. Takže co? Uklidím ten svinčík a budu přemýšlet. Třeba nad tím, že začnu stavět plot. Hezký živý plot, vzdušný (třeba z ibišků, protože krásně kvetou). Budu ho zalévat, starat se, aby mu nic nechybělo, ale taky zastříhávat, aby nepřerostl.

Ale zatím, než vyroste - prosím, vrať mi tu zeď!