Zpověď u cigarety

Studené kapky jarního deště dopadají na mou tvář a svádí urputný boj se žhnoucí špičkou cigarety. Jsem promočený na kost, ale zimu mé tělo nevnímá. Dnes ne. Dnes jsou na programu steré jizvy, jizvy na srdci. Bolí a pálí jako nic jiného. Nic nevyrovná bolest ze zrady člověka, kterého milujeme. Se slzami v očích upírám svůj pohled ke kachličkám pod mými botami. Co vidím, není důležité. Důležité je, že už tady není. Je pryč. A ne zrovna pár dní.

Ano jistě jsem udělal krok kupředu. Chvílemi mi však připadá, jako by to ovšem byl krok ze skály. Ten tě taky oprostí od všeho za tebou. Ale stejně tak jako během pádu si i já teď uvědomuju, že ačkoliv už je to za mnou, jsem v prdeli.

Vzpomínky jsou jistě krásná věc.

Je fajn mít na co vzpomínat, o čem vykládat přátelům a tak podobně. Zkušenosti, které nabýváme, jsou neméně důležité. Některé ovšem, spojené s tak silnými vzpomínkami bychom raději neměli. Mluvím o zkušenostech, jako jsou úmrtí v rodině, exekuce nebo konkrétně v tomto případě rozchod. Žena, kterou stále ještě nemohu dostat z hlavy, není bůhví jak skvělá. Není to miss sympatie ani není abnormálně chytrá. Nedokážu říct proč zrovna ona, každopádně vím, že pro tuto ženu, které je to úplně jedno, bych se vzdal všeho, co mám i nemám. Udělal první poslední. A ono je to jedno.

Cigareta pomalu dohořívá. Poslední potáhnutí, úsměv a navždy se s tou jednorázovkou loučím. Zavírám balkón a poslouchám jemné bubnování kapek deště o okno. Z vlasů mi do čela kape voda. Její studené kapky pomalu sjíždějí do mých očí, smíchávají se se slzami a pokračují ve své cestě k zemi. Je už skoro tma a mé světlo již pár dní nesvítí. Jen monitor svítí bledou září umrlce. S prázdným výrazem dosedám na postel. Ruka se již automaticky natáhne pro tabletky na spaní. Ještě oblečený vyčerpaně ulehám a zavírám oči…
Už jsou to dva roky.