Křehké střípky

Když je mi zle (a mně teď často bývá), snažím se najít něco, cokoliv, od čeho by se dalo odrazit. Odrazit vzhůru. Hledám ve svých vzpomínkách, roztřesenýma rukama se probírám šedavými střípky a hledám ty, které se alespoň trošičku blýskají. Nedbám na to, že většina z nich má ostré hroty, které mi rozdírají ruce do krve. Nevadí! Bolest patří k životu.

Přes pálící slzy na mě cení zuby mé "Velké prohry". Já vím, že jsou moje a neodbytně se mnou bydlí - teď dřív, než kdykoliv předtím. Můžu si za ně sama, ale už dost. To už stačilo! "Přece se nebudeš nakonec litovat," říkám si, ale moc to nezabírá. Teď už jsem jako vodopád. Očistné slzy dopadají na šedavé střípky, stékají po nich, a ejhle - ony se začínají blýskat! Ne moc, jen trošičku, ale to nevadí. Však já si vás vyleštím!

Jsou sice droboučké a křehoučké, ale jsou MOJE. Opatrně je sbírám nejistýma rukama, pokládám je na dlaň a cítím, jak hřejí. Není jich mnoho, ale hřejí! Laskají mou pošramocenou duši a já jsem šťastná. Fakt jsrm to řekla - JSEM ŠŤASTNÁ! Teď je jen opatrně uložit do nitra a doufat. Doufat, že přivedou sestřičky. Další křehké střípky štěstí...