Historie se mění a my s ní…

Nic není v tomto světě neměnné. Snad jen konstanty a i u těch by mnozí „vědátoři“ s úšklebkem řekli „By se vidělo..“ Historie se mění a my s ní, bohužel se většinou nemění jak bychom si přáli a to je kámen úrazu. My se totiž měníme většinou s ní a k horšímu a každá zkušenost kterou tak prožijeme nám zanechá jizvu na duši, někdy docela malou ale jindy je to velká krvácející rána. Nejde se tomu vyhnout, lze pouze tyto tzv. „Rány osudu“ snášet s grácií a hlavou vztyčenou a snažit se při tom vypadat jako nad věcí, i když to někdy opravdu nejde. Rád bych řekl že to je jednoduché a lze to opravdu zvládat s popěvkem na rtech případně s lehkým pohvizdováním, ale není to tak. Je to na každém z nás jak hluboko si necháme tyto rány zasadit.
Jsou lidé kteří vše berou s nadhledem, zamilovávají se a odmilovávají jako na běžícím páse a nic pro ně není problém. Ti to mají jednodušší, pro ty to snad ani nejsou rány ale pouze taková škrábnutí jak od plané šípkové růže. Zaregistrují je, ale když se otočí a uvidí nádherný keř – všechno to krásné co jim historie dala - usmějí se, natáhnou a lehce přivoní ke květu a jdou - žijí dál. A s lehkým úsměvem na rtu, který zasvěcenému řekne „Bylo to fajn“, žijí svůj život dál se stejným nasazením a stejným odhodláním, jako by se před pár dny ani nic co otočilo jejich život naruby nestalo.
Ale jsou i lidé, kteří neumí žít jinak než naplno, ne že by byli lepší nebo horší, jsou snad jen bláhovější a snad citlivější. Kolikrát se to na pohled ani nepozná kam je zařadit. Přesto jsou prostě trošku jiní. A pro ty je každá taková rána osudu jako když vrazíte dýku hluboko do srdce. Každá taková změna je srazí na kolena až sotva popadají dech a krev co se jim řine z jejich ran se pomaličku, ale velmi pomaličku vpijí do prachu vyschlé země. Ti to mají trochu složitější, protože zvednout se s toho prachu a nechat rány zhojit chce čas, někdy opravdu moc času. A potom ještě najít tu obrovskou odvahu aby vzali srdce znovu na dlaň a šli s ním vstříc dalšímu osudu.
Zní to jednoduše a většina z nás nepřizná, že patří do první skupiny, protože každému připadá právě ta jeho bolest veliká a těžká, nezvladatelná vlastními silami, ale s odstupem času se pozná jak se s tím každý z nás dokáže vyrovnat. Není ostuda být ten co to lépe zvládne, není ani pravda že takový člověk miluje méně než jiný, ale je pravda, že to má trochu jednodušší. Samo sebou každá rána osudu je jiná a nelze je zevšeobecňovat a říkat „To nic není, to já ....“ Nechci aby závěr vyzněl smutně, ale pokud se všichni rozhlédneme uvidíme kolem sebe tolik bolesti a krve, že se v ní ta naše bolest, rána, nebo chcete-li zkušenost lehce ztratí. Buďme proto citlivější k lidem okolo nás a snažme se pomáhat a nebýt lhostejní k bolesti jiných, vždyť i zvíře dokáže sdílet bolest s druhem ve smečce. A o co horší naše lidská smečka je?