Cesta

V každé pořádné pohádce (a že jsem jich svým dětem přečetla), se dostane princ na své pouti za štěstím na rozcestí. A vždycky má možnost vydat se cestou neschůdnou, nebo rovnou, uhlazenou, prostě lákavou. A on je hrdina, a tak se vydává cestou plnou zkoušek a protivenství. A je odměněn. Je obdarován půlkou království a celou princeznou (málokdy je tomu naopak).

Taky jsem se kdysi touto cestou vydala, ne že bych si ji vědomě vybrala (i když - kdoví?), mám pocit, že se to tak sešlo. Šlapala jsem fakt statečně, a aby mi to odsýpalo, tak jsem si k tomu hlasitě zpívala (já vůbec vždycky v nouzi hlasitě halekám, abych se tolik nebála). Šplhala jsem do kopců zarostlých pichlavým křovím, nohy jsem měla nadranc, brodila se bahnem, klopýtala o kameny - ale usmívala jsem se. Nejprve doopravdy, pak přiblble a nakonec zůstal jen škleb!

A osud si řekl: "Hele, vona se eště směje!" A tak mi naložil hezky na záda batoh plný k prasknutí. Jak se cesta prodlužovala (protože na cestě jsme vlastně pořád), byl náklad čím dál tím těžší. Už jsem lezla po čtyřech, ale lezla... Hezky kupředu, k těm skvělým "pohádkovým" odměnám. A ono nic. Prostě NIC! Žádné království, žádná princezna... Dočista nic. Bohapusté prázdno, které dusí. Sotva pletu nohama, už se vážně ani trochu neusmívám, už ani nekoukám s nadějí k obzoru, abych nepropásla to štěstí, které tam na mě určitě čeká.

"Spíš tam chcípneš," probíná mi hlavou. "Chcípneš se svým báglem naditým těmi správnými zásadami úcty, obětavosti a naivity."

Stojím zase na rozcestí. Zas mám před sebou dvě cesty. Možnost volby... Jakou si vyberu? Kdoví, ona kolikrát i cesta přímá může vést do pekla!