Až přijde ta chvíle

Měla jsem tetu. Byla skvělá. Citlivá, ochotná, vlídná a moudrá. A měla mě ráda. Měla mě ráda bez výhrad, takovou, jaká jsem. Nechtěla mě změnit, předělat nebo poopravit. Prostě jsem jí stačila. Dokázaly jsme spolu probírat holčičí témata i vážné věci. Získávala jsem u ní rovnováhu, jitotu. Moc jsme se spolu nasmály. Bože, jak my se nasmály!

A pak odešla. Ne z ničeho nic, ale stejně... Při poslední návštěvě mi najednou pošeptala tak nějak naléhavě: "Jestli PAK něco je, dám ti vědět." Zdvihla ruku na pozdrav - a byla pryč. Definitivně a neodvolatelně pryč. Dloho jsem smutnila, ale bolest pomalu odplouvala a já na její slib docela zapomněla.

Až jednou v noci. Usínala jsem a najednou měla takový neodbytný pocit. Zvláštní, těžko popsatelný pocit, že se něco změnilo. Otevřela jsem oči - a proti mně stála teta. Celá v bílém, s mladou hebkou tváří bez bolesti posledních týdnů, a usmívala se na mě. Jak ta se usmívala! Tak jemně a křehce. Očima mě hladila, obklopena takovým zvláštním stříbrošedým světlem, měkkým a hebkým. Jako by vycházelo z ní. Byl to nepopsatelný pocit. Ležela jsem, oči doširoka otevřené a usmívala se na ni. Vstoupil do mě až nadpozemský klid. Obklopovalo nás ticho, žádná z nás nepromluvila, jen jsme se na sebe dívaly. Jak dlouho to trvalo, nevím. Ale bylo to překrásné.

Potom se mi začala ztrácet před očima. Stála tam, ale jakoby průhledněla, až úplně zmizela. A já? Ještě chvíli jsem se usmívala a pak usnula.

A od té doby se už nebojím! Až přijde ta chvíle, vím, že tam na mě čeká...