Zasaď strom sakra …

Někdy jen tak sedím a nechávám plynout myšlenky jako zrovna teď a vracím se tak do minulosti k událostem a lidičkám, kteří prošli mým životem. Je to, jako by si člověk založil videokazetu s domácím videem, jen bohužel jsou ty kazety nepopsané, takže dopředu vlastně nikdy neví co si pustí.
Matně si vybavuji, jak se procházím po zahradě se svým dědou a kontrolujeme, jak se chytly rouby na podnožích. Děda je pedant a vždycky mě upozorní na chyby, kterých jsem se dopustil a já jsem za to rád. Nerad si čtu odbornou literaturu a tento způsob učení na čerstvém vzduchu je mi daleko příjemnější. Chodíme a plkáme, o všem a zároveň o ničem. A najednou je to tady. „Musíš si pořídit ještě syna“, prohodil děda jako by mimochodem. No tak na tohle jsem zrovna čekal. Miluji, když věta začíná „Musíš“, nebo „Měl bys“, za to bych i vraždil. A myslím si, že i každý trošku příčetný soudce, který měl rodiče a prarodiče by musel vyřknout osvobozující rozsudek. Prostě mě ty moudrosti jako,„Každý chlap musí zplodit syna, zasadit strom a postavit dům“ neberou.
Vím, že to dědeček nemyslel špatně. Byl patriot a ctil staré zvyky. Prostě se jen bál, že by jeho jméno zemřelo a nemělo pokračování. On měl jen jednoho syna, mého tátu a jednu dceru a stejně tak i můj táta, takže jsem posledním nositelem jeho jména já. Jsem a asi i zůstanu. Mám totiž dceru. Měl jí rád, i když jí to moc často neříkal, ale přál si vnuka, vnuka, který by byl pokračovatelem jeho rodu a nesl hrdě naše jméno dál. Děda psal paměti a vykládal nám historky ze svého života a některé byli skoro k nevíře, když jsme jako kluci poslouchali, jak nám je večer u kamínek vykládal, měli jsme oči na stopkách a pusy otevřené. Skoro jsme nedýchali a čekali, kdy se ve vyprávění objeví i drak a nebo loupežníci. Ale děda vždy vykládal to, co se opravdu stalo a i přesto nás děj dokázal uchvátit. Bohužel z „Tohoto“ rozhovoru nevede žádná rozumná cesta, dědeček měl prostě svou hlavu.
Sen se rozplynul a já přemýšlím, který chytrák vlastně vymýšlí ty nesmysly, jako „Každý chlap musí zplodit syna, zasadit strom a postavit dům“. Ten asi opravdu neměl co na práci. A ještě to klidně rozhlásil mezi lidi. Jako bychom my ostatní byli snad méněcenní.
Začnu stromem. Tak tady nemám, zaplať Pán bůh žádný problém. Zasadil jsem toho už tolik, že jsem ochoten se podělit i z méně zdatnými zahradníky, kteří ovšem za mě splní aspoň to s tím synem, když už ne s domem. Tedy splní. Myslím, že obrazně přepíši jednoho ze svých synů na mě, co bych s ním jinak dělal, no né? Pokud bych si měl vybrat, který ze všech těch stromů bych započítal, jako „Ten můj“ nejdůležitější, byla by to hrušeň právě od dědy. Zasadil jí už před mnoha lety na mez za zahradou a narouboval na ní čtyři různé druhy hrušek, ale časem začala překážet jeho plánům a měla jít pryč. To už z ní byl ale asi 4metrový strom. Nebo mi tak připadal, to víte, měl jsem „Velké voči“. A tak jsem připravil u nás na zahradě obrovskou díru, kterou když mě viděl soused kopat, tak se s úsměvem ptal, jestli kopu studnu, nebo rybník a vyrazil k dědovi s károu. Ta byla nutná, hrušeň opravdu nebyla žádné párátko. Možná jsem měl i úřadům oznámit přepravu nadměrného nákladu, ale to už je jedno, protože je to určitě promlčený. No a pak jsem půl dne kroužil kolem hrušně s krompáčem a lopatou a připadal si jako dělníci v Mostě, když stěhovali kostel z oblasti těžby uhlí. Ale dílo se zdařilo a nic mě nemohlo otrávit, ani skutečnost, že než jsem dorazil na zahradu, byla opravdu připravená díra do poloviny zaplněná vodou, jak škodolibě věštil soused. A hrušeň roste a dává mi na zahradě stín dodneška. A vždy, když řádím na těch pár metrech záhonků, co tam mám, si pod ní mohu sednout a odpočinout. Jen jsem ještě nikdy neochutnal ty čtyři druhy hrušek. Někdy se prostě dobré úmysly nezdaří, ani když jsou od mého dědečka.
A teď snad ten dům. Vlastním byt v panelovém domě a jsem rád, že pouze ten. Stavět dům jistě mělo své opodstatnění, stavěla ho celá rodina a dokonce v něm i žilo několik generací, ale dnes? Politici se postarají, abychom postupně všechny naše peníze převedli na stát, který se sice stará o všechno, ale vlastně o nic a tak se ty peníze tak dlouho přesypávají z hromádky na hromádku, až z nich nic jiného nezbude. Jednou možná sednu a spočítám, kolik by mě stálo postavení domu a kolik následná placení poplatků a daní ať už z nemovitosti, dědické, či z převodu nemovitosti. Cena domu totiž málokdy sama od sebe stoupne, ale tyto krásné a neustále poplatky podle mě, tuto skutečnou cenu během desetiletí několikrát lehce překonají. Dnes mi dům spíše připadá jako nějaká společenská prestiž. I když přiznám, že své pohodlí je k nezaplacení. Například já prožívám díky panelovému bytu problémy i našich hlučných sousedů a tak mám možnost se vždy v neděli dozvědět, co zase ta paní nad námi provedla a jaký to spáchala hříšek. A popravdě to vám žádná televize nenabídne. Soused je totiž lepší než Alfred Hitchcock – otec hororů. Jednou bych také rád měl svůj „Vejminek“, ale že bych chtěl žít se svými rodiči, nebo časem se svoji dcerou a její rodinou? Tak to asi ne. Naštěstí máme ještě chaloupku, kterou postavil táta a o tu se starám já a tam doufám, že jednou, pokud mi to naši politici, náš sociální systém a zdraví dovolí, bych právě tam rád dožil. Blízko rodiště mého dědy, táty a trošku tak i mého.
A nakonec k plození syna. Moje mamá měla kolegyni a její manžel bral vše nesmírně vážně a tak se rozhodl mít syna a to i poté co je mu narodila šestá holka. Nebylo by to vůbec zajímavé, kdyby ……? Kdyby ty holčičky nebyli jedna jako druhá, všechny „Krev a mlíko“ a neokořenila by to skutečnost, že si byli tak podobné že pokud jste nepotkali všechny najednou, nedokázali jste si přiřadit jména. Ale poslání se naplnilo a sedmý byl kluk. Bohužel ne jak buk, ale drobný klučík, kterého si kterákoliv z jeho sester mohla přehodit přes rameno i s aktovkou, aby si nešoupal nožičky. A protože to byl prcek byl i středem zájmů všech siláků ze školy, kteří si na něm hodlali léčit své syndromy a dokazovat svoji ukrutnou sílu, ale jen do okamžiku, kdy to do svých rukou vzalo komando jeho sester. Upozorňuji Vás, že nikdo mu nedokázal odolat a pokud se někoho zmocnily a odvlekly ho na dívčí toalety, byl s ním Ámen. Cesty páně jsou hold nevyzpytatelné.
Možná dřív to mělo jisté opodstatnění plodit syny, aby majetek zůstal v rodině, ale dnes? Vzhledem k tomu že nic nemám, nemusím si s tím prostě lámat hlavu. V Číně a Indii mají s holčičkami problém, ale já rozhodně ne. Jsem spokojen. Já mám sice„JEN“ dceru, ale miluji jí a to mi úplně stačí, je to můj „Papánek“. Krom toho naprosto nechápu, kde se vzal ten nesmysl, že „Každý chlap chce syna“. Já chtěl vždycky holčičku, aby byla jako z cukru, v šatičkách s culíčky. Prostě princezničku. Krásnou, načančanou, jemnou, s úsměvem od ucha k uchu a zoubky jako perličkami. A skoro se mi to i splnilo až na …Ona totiž moje Baruška nebyla úplně ta jemná holčička s panenkou v náručí. I když šatičky jí vždycky slušely, trošku problémem byla její odřená kolínka. To bylo od toho lezení po stromech. A když jsme vešli do obchodu s hračkami a jiná by tatínka táhla k regálu a panenkami Barbie těmi originálními od MATTELA, Barča zcela neomylně zamířila k policím s autíčky. A jejím snem byl autobus, „Ale Tati, musí mít Ty otvírací dveře, víš?“ kladla mi vždycky na srdce. I nyní tahle vzpomínka vyloudila na mých rtech úsměv. Moje dcera byla a je svá, je to ranařka a bojovnice za práva slabších a utlačovaných, takže i moje. My jí tak vždycky vychovávali a nehodlal jsem a ani dnes nehodlám na tom nic měnit, i když jsou samo sebou i okamžiky kdy bych jí nejraději dal, ne jen jednu za ucho. Ale mám takové pravidlo, své dítě biji jen v sebeobraně, konec konců jí za pár měsíců bude 18 a až si tuto úvahu přečte, možná tu „Jednu za ucho“ dostanu já. Je to moje „Ochránkyně Malých a bezbranných otců“.
A co říct závěrem? Dědečku promiň, ale už to tak prostě zůstane a i když se jednou Barča bude jmenovat jinak, ten kousek z tebe v ní navždy zůstane a tak nám tě bude vždycky připomínat. Mám tě pořád rád a chybíš mi.