Smíšené pocity

Pitomej intr. Pocit samoty je silnější a silnější, zvlášť když zjišťuju, že budu celý týden sama na pokoji. Ne to nemůže být možné, nezvládnu to, prostě ne. Proč? Nejsem společenská, nepotřebuju společnost, jsem radši sama, ale mám strach. Strach z čeho? Já nevím, asi právě z té samoty, z toho, že se nedokážu zařadit mezi ostatní, strach z toho ticha kolem mě. Začínám mít strach ze tmy, když jsem byla malá měla jsem ho, ale teď?! To ta ženská, co mě v neděli vytrhla ze spánku, řvala na celou ulici, byla "sjetá" po morfiu. Plácala něco o 3. světový. Nejde jen o ní, jde i o tom zvláštní pocit, když jsem tu sama a je tma. Už druhým dnem nemůžu spát, vždycky se probudím okolo půlnoci a už nemohu usnout. Navíc chybí mi. Chybí mi ten kluk, co pro mě tolik znamená a tolik mi pomáhá, viděla jsem ho naposled v pátek, pořád mám na sobě jeho mikinu, uklidňuje mě. Proč mě dokáže uklidnit jen on? Asi protože ho tolik miluji a on to ví a nic s tím nedělá, ne neobviňuji ho, nedávám mu to za zlé, vím, čím si prošel. Je teprve pondělí, takle hrozně mi bylo už včera a to tu mám vydržet?! Nezvládnu to! Navíc je mi tak nesnesitelně špatně, pomalu ani nevím, čím to je. Jediné, co vím je, že chci odtud pryč! Okamžitě!