Memento mori

Tiše kráčím v prostoru, zahalená pod rouchem nenápadnosti. Má přítomnost je všude. Schovávám se na prašných cestách, přebývám pod listy stromů, vznáším se ve skučivých vichrech. Mé bytí je opomíjeno, přestože jsem tady pro každého.
Jsem pečlivá, jsem spolehlivá, jsem vyobrazením dokonalé rovnováhy. Jsem teď, byla jsem tehdy, budu vždy.
Na počátku stvoření, na zahájení života já hleděla skrz mé šedavé oči. Nikdy nenarozena, bez matky, bet otce, jen sirotkem vyšší moci, stvořená, zpracována a přivedena k absolutní dokonalosti za jediným účelem.
Jsem jediná, jsem velkolepá, jsem vrah i vykupitel.
Jsem u tvého zrození, sleduji každý tvůj krok, hledím na tvou tvář, slyším tvé myšlenky. Tvá svíce hoří v mých rukou. Vteřinu po vteřině, moment po momentu svým dechem něžně ubírám na plamenu.
Čas od času do tvých vlasů zašeptám své jméno, ať připomenu se ti, ať víš, že jednoho dne přijdu. Ty netušíš, ale při tvém prvním nádechu, jsem sečetla tvé dny.
Ale jsem uvážlivá, jsem trpělivá.
Máš čas, však přesto jednou rozběhneš se doufajíc, že tvé nohy postačí k vítězství nade mnou.
Možná jednou, možná dvakrát, ale stejně vyhraji. Jsem zrozena pro vítězství.
Jednou uchopím tě do náruče, stisknu tvé tělo, mé rty přiblíží se k tvým a já vášnivým polibkem ukradu tvůj poslední nádech, tvou poslední myšlenku… Zatančíme si valčík, náš tanec smrti a já odnesu tě pryč z tohoto světa. Sfoukávám svíci.
Jsem láskou i nenávisti, jsem přítelem i sokem. Jsem věčná a nepostradatelná. Jsem smrt a i ty mě jednou zříš…