Ztráta sama v sobě
Ztráta sama v sobě
Kudy se tedy vydáme? Jak víme, která cesta mluví pravdu? Jak poznáme, co se za všemi slovy doopravdy skrývá? NIJAK! Je to riziko volby. Musíme se umět rozhodnout. Je naší povinností si věřit a jít dál. Musíme spoléhat sami na sebe a věřit, že naše rozhodnutí je vedeno něčím vyšším.
Komentáře (7)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Odpovědi přicházejí postupně:) Důležité je si jich všimnout a porozumnět jim:)
07.06.2011 11:08:00 | lullaby
Velice dobré otázky,ale odpověď na ně Ti nedá nikdo jiný než ty sama. Pokud budeš ale opravdu chtít znát odpovědi,a může to trvat i celý život..
07.06.2011 11:03:00 | Weylin
Jsem tady teprve krátce, nemůžu tedy posoudit, kdo a s jakým sebevědomím se zde nachází;) Po dnešním chatu, ale docela chápu.
Zajímavá myšlenka s tou rychlostí. Jenomže důležité je rozpoznat, co je špatně. Někdy si ani nemůžeme pomoci sami. Cítí-li se někdo méněcenný, jeho stav se může změnit, když přijde někdo, kdo mu ukáže, že je možné ho milovat. Začne milovat sám sebe.
Naším problémem je, že vidíme jenom chyby. Tady mám špek, tahle piha mi vadí, chci vypadat jako tahle modelka/model. Srovnáváme se a jsme srovnáváni okolím (to už jsem říkala). To v nás vyvolává pocit méněcennosti nebo namyšlenosti. Pokud se tento jev opakuje, vyvolává pokles nebo zvýšení celkového sebevědomí.
Podle mě je tohle všechno ovlivněno dobou. Dříve lidé více bojovali, nebáli se, nesrovnávali se. Řekla bych, že na nás působí tlak společnosti, tlak norem, tlak žebříčku, který je oficiálně daný pro všechny lidi. Snaha vymanit se je těžká, bolestná a hlavně nebezpečná, co se týče sebevědomí.
Každopádně každý se musí naučit najít svoje sebevědomí, najít sám sebe, najít svoje Já a to je celoživotní úkol:).
Omlouvám se za délku:)
06.06.2011 20:36:00 | lullaby
nerad zevšeobecňuju (a taky to neplatí vždy), ale liter je výběr lidí s malým sebevědomím. :-) (a to ještě v lepším případě)
taky nevím, co se sebevědomím, nerozumím tomu... Na jedné straně bych tvrdil, že sebevědomí je utvářeno úspěchy, ale na druhé si myslím, že existují jak sebevědomí neúspěšní lidé, tak nesebevědomí úspěšní. V čem to tedy je? Jedna z možných odpovědí, která je určitou interpretací mnou čteného, je ta, že sebevědomí- velké nebo malé je znakem určité abnormality, či poruchy, nějaké špatné funkce, nebo nepochopení a z této chyby právě vznikne malé nebo příliš vysoké sebevědomí. Moje předchozí představa (kterou už zavrhuju) je asi taková, že sebevědomí je jako rychlost- máte jet 50, ale jedete buď 20 nebo 100. Ale není to o tom, že stačí přidat nebo ubrat a je to v pořádku (koneckonců si myslím, že to moc nejde vědomě měnit- někdo bude přirozeně zrychlovat, někdo zpomalovat), ale že je něco špatného v autě a když to opravíte, jedete automaticky správnou rychlostí aniž byste stále kontrolovali tachometr, nebo jak rychle jedou ostatní. -Nevim, je to jen nápad.
06.06.2011 19:12:00 | ewon
E.T.Jane:
Ano, věřit si je velmi těžké. Já osobně s tím mám velký problém. Neustále se někdo s někým srovnává nebo je srovnávan. Občas se i stává, že někdo si věří až moc, tím se do popředí dostává jeho ego. To není taky dobře. Je těžké se dostat do rovováhy. Buď člověk trpí svým nedostatečným seběvedomím a nebo ho vůbec neřeší a dostává se do špatných mezí.
ewon:
Je těžké poznat pravdu, protože absolutní pravda ve světě neexistuje. Kdyby existovala, neděje se to, co se děje. Každý bojuje za svoji pravdu=náboženství. Přitom každý člověk může v každém náboženství nalézt podobné rysy a zákony. Hledači se tedy stáváme sami, musíme riskovat a rozhodnout se, empaticky vycítit, kam jít. Nechat se vést, ať už intuicí, někdo anděli, někdo Bohem a někdo jen tak, jak ho napadne.
Děkuji za komentáře:)
06.06.2011 16:54:00 | lullaby
u tý úvahy mi přijde zajímavý to, že na jednu stranu bych se snažil radit a na druhou stranu, když se s tím identifikuju (a že to tak často je), tak nevím co poradit.
To co mi z toho vychází, je právě to, že člověk neví. Sice se to snaží vymyslet (píšu úvahy na téma co je pravda...), ale úplně to nejde (i ideální rozum takovou sílu nemá). To co jsem pochopil (a občas zase zapoměl) v posledních letech, je že člověk nesmí jen myslet, ale musí taky "vidět"- a to lze nejjednodušeji u sebe- u ostatních už spíše přemýšlí- i když to taky může pojmenovat soucit nebo vcítění. Zopakuji ještě jednou: pokud nejsme příliš nevyrovnaní, tak vhled, pocit jsou podstatným zdrojem informace, pravdy o nás. (obávám, se že složitě popisuji něco, co vlastně každý zná, a používá, byť o tom nepřemýšlí)
06.06.2011 11:55:00 | ewon
Věřit si je hrozně důležitý a nutný pro schůdný život. Jen je to někdy děsně těžký a asi se to pořádně nikdy nenaučím... Proto někdy nežiju,ale živořím..
06.06.2011 10:29:00 | E.T.Jane