Proč potřebujeme být trestáni?

Proč potřebujeme být trestáni?
Odpověď si můžeme rozdělit na dvě věkové kategorie - děti a duševně dospělí. Pro děti je trest pouze výchovný prostředek, slouží pro zapamatování si, že udělali něco špatně. V tom správném průběhu okolností si příště dříve trestaná dívka nebo chlapec vybaví bolest nebo nepříjemnosti, až bude chtít stejně špatnou věc udělat znovu, a rozhodne se, že jí to za to nestojí. Tohle je ta nejjednodušší cesta, jak začlenit do společnosti někoho tak roztěkaného, jako je právě dítě. Logickým argumentům sice porozumí, ale nebudou mít tak rychlý účinek, a kvůli nedostatku zkušeností se nedokáže správně vcítit do situace druhého, kterému něco špatného provedlo, takže svědomí je ze hry. Zkušenosti už ale dospělému nechybí, schopnost okamžitě vyhodnotit logické argumenty také ne, proč tedy musíme být trestáni i po tom, co jsme přijati do určité sociální vrstvy jako její plnohodnotní členové?
Zatímco v předchozím odstavci jsem mluvila o lidech, kteří jsou trestáni pro dobro většiny, duševně vyspělý člověk by měl být v ideálních podmínkách trestán pro své vlastní dobro. Samozřejmě se objevují i stále častější výjimky, takzvaní recidivisté, ale zároveň existuje spousta příkladů, kde trest skutečně snížil pocit viny a celkově zlepšil viníkovu rekonvalescenci.
Když se na to podíváme z pohledu viníka - dejme tomu muže, co vraždil v afektu - uvidíme, že trest může být něco, co nemusí být nutně vnímáno negativně. Mysl onoho muže teoreticky nebyla zodpovědná za své tělo během vraždy, ale jelikož je tělo a mysl bráno jako celek, zločin mysl stejně spáchala a musí se s tím vypořádat. Pocit viny s ní cloumá, nahlodává psychickou pohodu oné mysli kvůli něčemu, s čím si ona sama neví rady - zabila druhého člověka, když nebyla sama sebou, nebylo to plánované, ale stejně za to musí nést následky. Trest odnětí svobody je v tomto případě na místě, protože kdyby se měl onen člověk okamžitě vrátit do společnosti, která by jeho čin jistě odsuzovala i bez hlubších znalostí souvislostí, jeho svědomí by to nemuselo snést a pravděpodobně by se na hlavu tohoto muže ještě přičetla sebevražda. Zatímco pokud bude onen člověk zavřen v komplexu s lidmi, kteří třeba provedli horší zločiny proti lidskosti, uvědomí si, že není úplně špatný člověk. A to může být zlomový okamžik v jeho životě. Místo neschopnosti spát a přemítání si okamžiku vraždy, výrazu oběti a pohledů pozůstalých stále dokola, může začít chodit na sezení, aby se zbavil svého nekontrolovatelného chování. Je v prostředí, kde jsou lidé mnohem horšího charakteru a zpravidla ze sebe nedělají svaté, jako to má ve zvyku většina lidí na svobodě. A právě tento fakt mu může přinést největší užitek. Hodit tohoto člověka do, na první pohled, mravně čisté společnosti je jako odsouzení ho k smrti nebo k šílenství. Trest je tedy v tomto případě jako odměna pro jeho vědomí i svědomí.
A existuje i nespočet případů, kdy nepřítomnost trestu způsobila vážné psychické poruchy. Vojáci. Obranná síla národů trpěla a trpí nejvíc ze všech. Hlavně vojáci, kteří byli naverbováni navzdory jejich morálnímu přesvědčení například při nedostatku zdravých mužů během světových válek. Tady je vina sice povětšinou jen nepřímá, ale popravdě, kdo si dokáže říct „Já jsem to dostal jen nařízeno, já za to nemůžu,“? Statisíce přeživších se musely vypořádávat s výčitkami svědomí, s tvářemi lidí, co zabili na něčí příkaz a pro vyšší dobro. Říká se, že jedním z vojenských metod, jak vydržet ten neuvěřitelný nátlak na psychiku, je nemyslet na nepřátele jako na lidi, ale jako na zvířata. Kruté, nicméně zřejmě účinné. Ovšem jen během bojů samotných. Jakmile přijde mír a s ním spojený klid, má vaše mysl zase možnost čistě přemýšlet, rostou počty depresí a sebevražd bývalých „tvrdých“ vojáků. Zde právě selhal princip viny. Jak můžeme obvinit vojáka ze zabíjení nepřátel? To nejde. Ještě ho oslavujeme, za každého zabitého mu vzdáváme hold. Nemyslíme na něj jako na lidskou bytost, ale jako na stroj na zabíjení. Nedokážeme si představit, že někdo jako on má svědomí, které ho ničí a později zničí.
Myslím, že tento hrubý nástin situací stačí na pochopení mého pohledu na vinu a trest. Hlavně vzhledem k tomu, že jakožto duševně dospělí lidé se jistě dokážete vcítit do obou hlavních postav sami a popisovat pocity, které mají, je mnohem méně efektivní, než si je představit vlastní hlavou.