Nezabiju Tě, matko

Je to jako by Vás někdo měl na své dlani a pak, po mnohých pokusech o sevření, Vás konečně zmáčkl. Rozmáčkl mezi prsty. A děje se to stále dokola. Nejdříve vidíte jen náznaky snahy stisknout. Snaha však roste a z náznaků se stane jakési skoro rozmáčknutí, až jste jednoho dne pomalu rozmáčknuti, dalšího dne s o něco větší rychlostí, třetího s ještě větší rychlostí, větší, a větší, a ještě větší a pak je dosaženo rychlosti, a taky tvrdosti, nejvyššího možného stupně rychlosti, a taky tvrdosti, a Vy umíráte, abyste se druhý den zrodili a ten samý den zemřeli. Stále dokola. Je to peklo, jedna z těch nočních můr kdy padáte kamsi dolů, aniž byste někdy dopadli, kdy se snažíte běžet, i když běžet nedokážete, kdy se snažíte něco udělat, a ono se to nikdy nepodaří.
Je to napětí a ostražitost, taky netrpělivost, žádné zákony neplatí, zdravý úsudek jde stranou, ale i rodina, láska a poctivost, respekt neexistuje, jen zlost na nevydařený život, na rodiče a jejich pěsti, přátele s překroucenými pravdami, a na změnu. Je to hrozně neosobní a přece až příliš intimní. Je to samé ,,prosím", ,,dost", ,,nech toho" a ,,já Tě nenávidím", ,,je konec", ale to je jenom hra chvíle a situace. Pak je konec.

Řekla jsem jí, že jestli to ještě jednou najdu, rozmlátím jí to o hlavu. Dneska to byly dvě. Štve mě to. Rozházela jsem jí věci po pokoji. Aby se zamyslela, a ze zoufalství. Stále mlela svou, a zraňovala ho. On řval. A ona stále mlela. Říkala jsem jí, ať toho nechá. Stále mlela. ,,Nech toho", povídám pětkrát. Nenechala. Dala jsem jí ruku přes pusu, aby už mlčela. Odstrkovala mě a já pak našla tu první. To bylo před tím rozházením věcí. Začala mě kopat po tom, co jsem našla druhou, a po tom, co jsem jí dala dvě- ne, tři facky. Seděla v křesle a zase mlela. Nevěděla co. Chytla jsem jí za ramena a třásla s ní, tlačila jí hluboko do křesla. Má 45 kilo, muselo jí to bolet. Bolelo. Mě to bolelo. Vyváděla a lítala jsem po pokoji, i dalších. Hledala jsem dál, ale už nic nenašla. Jsem zoufalec.

Řekla jsem mu, aby neřval a nenadával. Neposlechl mě. Tak jsem ho prosila dvacetkrát, aby toho nechal. Neposlechl mě. Ona chtěla něco, v hlavě měla ale něco jinýho, on udělal, co její pusa řekla, ona mu to vyčítala a on pukal vzteky. Balkón a sídliště pod palbou vulgarismů. Další potěšení z našeho neštěstí sousedů. Přinutila jsem ho mlčet. Šel pryč. Řval a já vnímala jen další sprosťárny. Neberou konce. Zase jsem ho prosila. Taky jsem řvala, a zase prosila. Bylo mu to fuk. Vrazila jsem mu facku a on si letěl pro led. Práskl dveřmi od mrazáku a zase něco při sém konání rozbil. ,,Já Tě prosila". Brečel. Já skoro taky. Jsem troufalec.

Řekla jsem si, že si mu jednou nebudu stěžovat. A nestěžuju. Poprvé za dlouhý čas to se mnou nejde do háje. I když jsem ztroskotanec.
Nikdy to neskončí.