Když pole rozkvete...

Seběhnout schody, odemknout zamknout... pár kroků a na konci vesnice výhled na pole, co se táhne až kam dohlédneš, a čistě modré nebe. Jaké je mé překvapení, když místo klidné zeleně mě zaplaví nekonečná záplava žluté! Jak jen může nastat taková změna, ze dne na den? Vlastně to jen tak vypadá.. ale vše se to připravovalo již před pár týdny, tam pod povrchem tehdy tak mrtvě hliněné pláně.
Že by mohl takový zlom nastat i v mém životě? o co by mělo jít, snad něco v práci začne lépe jít? či se objeví nové možnosti ve službě? v tu chvíli jsem jen marně hádala, ale bylo mi jasné, že to rozkvetlé pole byl takový nebeský vzkaz pro mne.

Stalo se to zcela neočekávaně, kdesi mezi Zvonařkou a Pavlákem, když jsem ze střídání dvou cizích jazyků mohla přepnout zpět do svého mateřského. To jsem ani nemohla věřit svým uším, že slyším živě tu možnost, kterou jsem si celé desítky měsíců nesměla ani připustit, natož přát.. ten antropolog filosof teolog použil svůj, nám oběma známý, takřka matematický pojem. Úsměv do cinkání tramvají a na cestu obálku s váhavými verši.

Zvláštní pocit, když člověk stojí na okraji čehosi velkého, neznámého, zajisté krásného. Vše má svůj čas, a toto bylo mnohými slzami zalito, a rostlo pod zemí, aniž bych tušila. Je jaro. Najednou a otázku smývá záplava doposud neznámého hlubokého pokoje. Zaplňuje každičkou část mého života, nečekaná milost a pokoj převyšující všechno pomyšlení střeží mé srdce a myšlenky. Jaká odpověď z nebe by byla jasnější?

Seběhnout schody, odemknout, zamknout... Pole je odkvetlé, ale vzpomínka na zářivou žluť je stále živá. Něco ve mě se začalo měnit. Většina lidí to ještě nevidí, ale nejen já už jistě tuším, že to zatím nenápadné pole co nevidět rozkvete.