Život je jeviště na kterém musíš hrát...

Stačilo jen pár měsíců a hrát jsem nechtěla. Vždycky jsem si myslela, že je důležité mít kluka. Dnes se na to dívám jinak. Je důležité mít někoho kdo vás miluje. Rodinu, přátele. Vždyť to jedíné mě podrželo nad vodou, když jsem neměla sílu, když docházel mi dech.

Ležela jsem na tom nemocničním lůžku a uvědomila si, že jsem nikdy neměla ve zvyku prohrávat. A najednou stačí jeden krátký okamžik a člověk nemá silu hrát. Ale teď už vím, že sebevraždou se nic nevyřeší. Jsem ráda, že se mi to nepovedlo, protože představa, že všichni moji blízcí pláčou nad mou ztrátou, mě děsí.

Tahle zkušenost mi ale v něčem pomohla. Nebojím se smrti. Vím, že není čeho se bát. Je to jen přechod ze starého života do nového. Najdeme si nové přátele, novou rodinu, prostě novou existenci. Zatím musí ale člověk hrát podle scénáře, který mu byl udělen osudem. Nekdy je to jako v akčním filmu, jindy jako v romanu. Někdy si člověk přijde naprosto bezvýznamný, ale to se plete, protože ať chce nebo ne, má nějakou roly ke které jsou vázané jiné osoby, z čehož může vzniknout pevné pouto.

Nemá smysl si brát život, protože to jediné nám patří. Když máte problémy, neřešte je dětinsky, ale postavte se jim. A když se se svým problémem svěříte někomu blízkému, určitě vás podrží a nenechá spadnout. Ale hlavní je se prát. Teď děkuju Bohu, který nedovolil abych opustila tento svět. Děkuju rodině, která se na mě nedívá skrz prsty. A moc děkuju přátelům.DĚKUJU!!!