O ničem a o mě

Někdy toho tolik cítím, až se toho bojím. Přála bych si odejít pryč, daleko, od všeho co se mi zde nelíbí ... ale kam bych došla? Do "lepších krajin"? Nejspíš ne. Jen na další místo, kde se opět trpí.
Ale o tom psát nechci!!! A přesto mě uvnitř něco tíží. Ten stálý boj mysli a srdce je vysilující. Pro co se rozhodnout, kam jít, co udělat? Je to těžké a bolí to. Ale to asi nebude má bolest, jen příliš soucítím s ostatními. Ale proč si nedokáži říct, že si za to mohou sami? Že je to jejich problém.
Vždy jsem se bála, že budu obyčejná. Ale lidé, kteří mě trochu lépe znají, tvrdí, že jsem jiná. Že nejsem jako ostatní. Proč? Znají můj strach, mé obavy? Říkají to jen tak, nebo je to pravda?
Mé názory, na různé věci, se liší od okolní společnosti. Mám své zásady a ty chci dodržovat. Mám svou víru a sama si rozhoduji co je dobré a co špatné. Cožpak tohle je něco jiného? Když má každý svůj názor, na který přišel, když o tom dlouze přemýšlel? To je anormální?
Proč se bát smrti když nikdo neví co je? Já mám strach z fyzické bolesti a to je myslím více opodstatnělý důvod ke strachu.
Já vím, všichni se bojí neznámého. Je to obava, že může být i něco horšího než je nyní. Ale proč nikdo nepřemýšlí kladně. Třeba to bude lepší ......

.......... a třeba taky ne.