Nikdo mě neslyší?

Taky se vám někdy musel zdát ten nepříjemný sen, kdy chcete křičet - a nejde to, kdy chcete běžet - a nejde to. Nebo potřebujete létat, plakat, smát se, odpovídat, jít, skočit... prostě neovlivníte své pohyby ve snech.
Poslední dobou mám strach, že se tyto špatné pocity přenesou i do každodenního života. Bojím se, že kdyby mě někdo večer přepadl, nebudu moci křičet nebo utíkat. Kdyby to byl ale jen strach... Co když se ty noční můry opravdu prolínají s realitou? Vždyť já mluvím a nikdo nereaguje. Já odpovím a nikdo moji odpověď nevnímá. Slyší mě někdo? Je to každý den, snažím se na něco upozornit a každý si hledí čehokoli, ale nevnímá mě. V práci říkám šéfce: "Nezapomeň přes víkend v lednici ten dort." A ona řekne: "V úterý se musí vytřít, kde já jen nechala tu nabíječku..." Opakuji: "Nezapomeň ten dort, byla by ho škoda. Já už musím jít, tak ahoj a uvidíme se." A ona odpovídá: "Šuplíky jsem uklidila, ale kde jsou ty papíry..." a tak je to pokaždé. Nevím, jestli tam ten dort nechala. Vyklízím doma myčku a přítomným říkám: "Ty skleničky nevím kam patří, dávám je zatím sem, tak si nemyslete, že jsou špinavé." A oni si říkají to svoje. Tak přidávám: "Jsem přejedená, půjdu si na chvíli lehnout, vzbudíte mě tak za hodinu prosím?" A oni jsou až příliš vzrušení nad bojovou hrou na Playstation 2. Pokračuji: "Kluci, jdu nahoru, pak zkuste nějak nandat myčku a nedávejte do ní tyhle skleničky, jsou čisté, ale nevím, kam patří. Vy mě zřejmě neposloucháte, ale tak za hodinu mě vzbuďte." A oni nereagují ani když zrovna utichli a jsem jediná kdo mluví. Unavuje mě to, je to tak doma i v práci. Nejhorší je to na společenských akcích. Začnu do ticha: "No nám se jednou povedla docela..." a přeruší mě někdo jiný: "Hele víte že má vyjít něco něco bla bla?" Ostatní na to začnou říkat: "Fakt jo, tak to je bla bla bla!" A konverzace se přemisťuje k jinému tématu. Co se tak moc změnilo, že dřív mě lidé respektovali, nechali mě mluvit a naslouchali mi? Kde je ta změna? Snad se to zastaví, nemyslím si, že bych mluvila jinak než předtím, nemyslím si, že říkám nepodstatné nebo nudné věci, ale třeba to tak je. Možná už nejsem zajímavá, nejsem atraktivní a dokonalá, ale to nejsou důvody, proč mě ignorovat. Vždyť kamarádi mají být od toho, aby mi vysvětlili, co dělám špatně, když jim něco vadí. Jenže ono jim prý nic nevadí. Jen jsem prostě žena a oni muži. Oni mají právo být prioritou, já jsem nepodstatný doplněk. Buď tu s námi, ale nemluv.
Ptá se muž dělající oběd: "Chcete někdo kečup do toastu?" A já, jako jediná odpovím: "Jo jo, prosím, já. Děkuju moc." A vzápětí se muž dělající oběd zeptá mě: "Zlato, chceš do toastu kečup?" A já říkám: "Vždyť jsem ti to právě teď řekla." A on odpoví: "Vždyť já se jen ujišťuji." Jak dlouho se ještě bude každý ujišťovat, jestli mám ráda v toastu kečup? Kolikrát po sobě? Od ranného dětství ráda jím toast plněný kečupem, vždy a bez výjimky. Stejně tak by všichni moji blízcí měli vědět, že mám težkou arachnofobii - bojím se pavouků. A ne se pokaždé při mém křiku "Zab tu svini!" přihlouple ptát "A proooč?" Proč? No proto! Protože jinak omdlím a nebo se pozvracím, jestli se ta osminohá potvora ještě víc přiblíží ke mně.
Vyplnily se mé nejhorší noční můry a nikdo mě neslyší? Nebo nechce slyšet?