Balada pro déšť

Občas.
Jen tak přemýšlím, proč chci brečet.
V tu chvíli mám nejraději na svých tvářích kapky jarního deště. Hřeje mne, ač to může znít více než zvláštně. Málokdy se však obloha natolik projasní, abych mohl pozorovat západ slunce.
Ve skutečnosti....
… mám rád přírodu. Ne, že bych v ní trávil nějak moc času.
Ale mám ji rád. Jako dítě mne do ní tahali den co den. Tenkrát jsem jim to vyčítal.
Dobrá.
Možná se mi stýská po okamžicích, kdy jsem seděl před chatou s těmi lidmi. Bylo mi pět a nemusel jsem se třást, co se stane, až se otec podívá do mé žákovské.
Pravda.
On se nikdy nedíval.
Ale stejně...
… byl to vždy tak uklidňující pocit. Návrat do chladu garáže, přestavěné na pokoj, byl vždy dost tvrdý, aby mne vykopl z imaginární reality, kterou jsem si vysnil.
Tenkrát to nebylo zas tak hrozné.
Že by?
Netuším. Vždycky jsem byl až moc divný. Nebo spíš jsem byl tím, co ze mě udělali.
Ona samota nesvědčí nikomu a já...
… jsem možná až moc labilní. Nebo jak si mám vysvětlit tu neustálou touhu k pláči pokaždé, když otevřu ráno oči a vzbudím se s pohledem na ozdobný polystyren na stropě?

Ale o tom by se nemělo mluvit.
Chtěl jsem si povídat o kapkách deště, dotýkajících se mé kůže. O tom radostném pocitu, kdy se v nich odráží šedavé mraky, oslněné krásou zapadajícího slunečního kotouče.
Vzpomínám na rána.
Když mne matka vzala na chatu.
Probudilo mne slunce, dorážející bez ustání na má oční víčka; prosvítalo skrz ně a otravovalo mé oči, až jsem si je musel prostřít, abych vůbec viděl.
Vstal jsem...
… a bosýma nohama znásilňoval kapky rosy, ulpělé na stoncích zelené trávy, kterou děda nesekal několik týdnů, takže mi dosahovala kousek nad kotníky.
Bylo časné ráno a vítr si pohrával s tenkrát ještě příliš jemnými chuchvalci vlasů, které se svou barvou podobaly uschlé trávě.
Během dne se občas obloha zčeřila a její průzračnou modř, jež se tolik podobala mým očím, pošpinily temné mraky. Občas jich bylo jen pár, a když nezastínili slunce, v kapičkách čirého deště jsem pozoroval nejrůznější záblesky barev.
Tenkrát jsem si myslel, že je to nějaké kouzlo, které šálí mé smysly...
… a pokud mne neodtáhli do tepla chatky, nechal jsem kapky vody dopadat na své rozevřené dlaně.

Jediný zvyk, který přežil z těch dnů.
Vždy, když jsem nervózní, pozoruji své dlaně, položené do klína.
Déšť už ke mně nedoléhá, ani slunce. Rolety v mém pokoji jsou až příliš dlouho zataženy. Někdy i celé týdny. Jediné, co ještě prostupuje k mému srdci, je zápach vonných tyčinek, chuť horkého japonského čaje na špičce opařeného jazyka; zvuk kláves, zuřící při každém slově, které nakonec bude zmařeno.

A přesto... občas dopadnou kapky deště na mé dlaně.
Stojím v dešti a nechávám svět proplouvat kolem. Stojím uprostřed odporného města a dýchám smog, padající dolů spolu s kapkami, a přesto...
… zbožňuji vůni svých mokrých vlasů.

Neboť mi připomínají ona rána.