Papírové kapesníčky, krabičky od cigaret a krabičky od léků

Obvykle mé tělo neladí s mojí duší, každá jsme jako by někde jinde a taky dá se říct někdo jiný... Chvilkama se sami se sebou smiřujeme, ale málokdy se dokážeme "sladit". Tvůj komentář se mi líbí... Děkuju.

04.08.2011 22:06:00 | Neustále přemýšlející

Nevím,co člověka vede k tomu,že na sebe pohlíží z pohledu 3. osoby, něco jako na tělo bez duše. Nebo snad zpěv duše dívající se na své tělo? Prostě duše není v těle a diagnózy určují pomyslnou vzdálenost duše od těla. Je to zvláštní, protože duše je celou dobu v těle, ale jako by tam nebyla. Celá ta úvaha mi zní jako blues housenky, která se vylíhne v motýla. Ale ví housenka o tom, že se z ní stane motýl ?

03.08.2011 15:03:00 | dead-head

A ta písnička je perfektní :)

02.08.2011 17:01:00 | Neustále přemýšlející

Je fajn slyšet něco na zpět... Děkuju. Snad to období přejde, bojuju... opravdu...

02.08.2011 16:48:00 | Neustále přemýšlející

...jo a ještě něco, papírové kapesníčky si nechej, ty jsou potřeba při splínu nebo rýmě, léky si nechej dokud uznáš za vhodné a nikdy nevysazovat najednou,ale to ti poradí lékař, ale jestli je ti 19 let, tak s těma cigaretama sekni hned:), zase jen rady, viď...

02.08.2011 00:05:00 | strawbery

...ty píšeš o ničem? vždyť píšeš o sobě, ty jsi nic, přesněji nikdo?...jsi člověk a potřebuješ lidi kolem sebe a komunikovat s nimi, být veselá a zase svá. Psát deník, proč, abys v něm utápěla sama sebe? To si raději pokecej i s bezdomovcem, když tě zastaví. A když poznáš, že ti lidé chtějí pomoci, tak to není tak zlé a tvé nitro se uzdraví. Tvé druhé já ti teď neradí moc dobře, protože samo nerozezná co je pro tebe dobré... je rozhozené. Ale až na to příjde, tak to budeš zase ty. Někdy to začíná už v dětství, pomalu a plíživě...až zjistíme, že jsme tam, kde jsme nechtěli. A odvíjí se to od toho co nám rodina a společnost předkládá a každý není tak silný, aby se s tím porval a poznal co si k tělu připustit a co ne. A děti to nepoznají vůbec a jsou hodně manipulovatelné.
...a občas to padá na nás, na všechny...
tak hodně štěstí, hodně píle a žádné litování sama sebe...a tisíce dalších rad, které se dobře předkládají, ale hůř plní:-)
...určitě máš ráda jinou hudbu, ale přece...:-)
http://www.videomix.cz/video/05MykSuOxP0/

01.08.2011 23:54:00 | strawbery

Právě... moje nitro to všechno strašně sšpatně snáší, bolí mě to tam uvnitř. Jinak už zhruba chápu, jak s tím bojovat. Každý týden mám sezení s psychologem. Začíná to být mnohme lepší a všem vám děkuji za zpětné vazby, je to pro mě důležité. Děkuju moc, že se mě snažíte tak nějak povzbudit a myslím, že někteří z vás opravdu chápou... Je to boj, ale jsem prý na dobré cestě. Po čtyřech letech to konečně vidím trochu lépe, jen někdy to na mě spadne.

31.07.2011 12:36:00 | Neustále přemýšlející

Zdá se mi,že ti chybí víra.Ne v boha,ale sama v sebe.Sebezpytování a sebelítost nepomohou.Vše má svou
příčinu.Možná tě trápí vše co vnímáš jako zlé okolo sebe a že to nedokážeš pochopit a proto přijmout.Možná chceš i pomáhat a nevíš jak.To člověk může účinně jen když dokáže pomoci sám sobě.Hledat v sobě ve svém nitru a být takový jak radí nitro neboli srdce, je to nejtěžší pro každého člověka,neboť jen tak najde smíření sám se sebou a pak i k svému okolí.Snaž se být pokorná sama k sobě(ne k okolí a obětovat se) a být taková jak ti radí srdce i když je k tomu třeba téměř nadlidské úsilí.

31.07.2011 11:30:00 | mistr pekař

Btw. to, co teď napíšu, nemyslím zle, naopak v dobrém... až začneš mít opravdové životní starosti, ať už je to rodina, práce... přátelé... přestaneš mít čas na samotu a jiné ěpatné věci okolo, zjistíš, že jsou jiné důležité věci.

30.07.2011 10:27:00 | NikitaNikaT.

Bolavé a samotyplné dílko.. ačkoliv lidi jsou kolem Tebe, zdá se mně, že vůči Tobě, málo chápou... třebas to jenom tak vidíš, třebas je to jináč... důležité je především posilovat sama sebe... je hrozně hezké myslet na druhé, pomáhat atd. ale ne za každou cenu, tím mám na mysli, že jako první musíš začít u sebe, budeš li dostatečně silná, pak se někteří rádi o Tebe v těžkých chvílích opřou, opět zmiňuji svou blízkou osobu, vlastně je jich dalško víc a jejich známá věta: "Začni konečně myslet hlavně sama na sebe!" a má nej kamarádky dycinky dodá - na ostatní se vy...r, oni Ti nepomůžou, řeknou, že jsi hloupá a naivní" A měla pravdu, protože často naivita nás vodí mimo realitu a dává nám jakési křídla, kdy má člověk pocit, že všecko je jináč, že se to změní... ale když nic neuděláš, nezmění se to. Proto posiluj sama sebe, procházky jsou výborný lék, třebas ten spor, samozřejmě brigáda... být mezi lidmi - ne sama.

30.07.2011 10:26:00 | NikitaNikaT.

S tím, co mám bojuju už strašně dlouho. Někdy mám pocit, že mám vyhráno, vím, co v těch svých stavech dělat, co zabírá a pomáhá, jak \zabíjet čas\, sle jindy padám... a nevím, jak dál... Někdy to jsou situace, ze kterých nevím, jak ven. Ať už je to zrychlený tok myšlenek, podivné pocity. Myslím, že před lety jsem neměla ani páru o tom, co se se mnou děje. A je to tu každý den, každý den se tak jakoby opakuje. Je to jako nějaká zkouška. Děkuji za komentář. Byl docela povzbudivý...

30.07.2011 10:17:00 | Neustále přemýšlející

ahoj, já nevím, jak na tom jsi. určitě Tě nechci např. odrazovat od léků, věřím, že bezdůvodně by Ti je nikdo nenapsal.
bude to také jen osobní /:) a určitě to někdo rozcupuje/.
a/ na diagnózy se s prominutím vyser. slouží k tomu, aby Ti ulehčily život v době, kdy je Ti úplně bídně a selháváš a zdá se Ti, že nic nemůže být jinak, než to je - neboli hrozně a blbě. Jinak ale dysgrafik má nakonec na vybranou - začít psát, hnusně a pomalu, a hlavně - ne pro paní učitelku a pro pochvalu za hvězdičky, ale pro sebe - anebo se naučit žít bez psaní. *papír na těžší situaci* je mu ve výsledku s prominutím v podstatě k hovnu.
Diagnózy znamenají, že máš něco těžší, než to možná mají ostatní - nic víc. To je blbý a člověk je z toho nešťastnej - ale pak se otevře otázka, co dál.

Zachytila jsem tam trápení ze samoty.
Samota je jednak fyzická /fakt tu nikdo není/, druhak duševní /ti, kdo tu jsou, mi nerozumějí, nebo mi nemohou dát, co potřebuji/.
Sirotek myslím nejsi, takže s tou fyzickou to bude limitované. Předpokládám, že je tam nějaký problém s rodiči. Bojím se ale, že my rodiče od určitého věku s určitými věcmi také nemůžeme udělat vše - nemohu se za syna naučit na zkoušku, cvičit, aby měl svaly, najít mu holku... A někdy to i my rodiče máme blbý a z důvodů, :o) které máte šanci pochopit, až budete v našem věku - ale možná raději, když je nebudete muset pochopit :o) - padáme sami na hubu.
Jedna možnost je zkusit začít mluvit s lidmi, které máš fyzicky kolem, a zjisit, co se děje na jejich konci drátu.
Upřímně, pokud jde o jinou generaci a rodinné příslušníky, tak bych to doporučila jen v omezené míře- jestli mají problémy, může se stát, že Tě v nich chtě nechtě vymáchají také.

Druhá možnost je zrušit aspoň tu samotu fyzickou - a zkusit jet na letní filmovou školu, na jazykový kurz, sehnat si brigádu - a doufat, že MOŽNÁ tam dojde ke chvílím, kdy dojde - třeba ke krátkodobému- porozumění i duševnímu.... Moc nečekat, ale kdyžtak se třeba aspoň něco dozvíš nebo naučíš... Prostě dát aspoň šanci, aby se něco dělo.
A nechtít všecko hned, dokonalost jaksi nemůže přijít na zapískání.
/schválně nepíšu *jeď na hory*, *a co spolužáci* a spoustu dalších věcí, co mne napadají/....

Možná se stalo něco šílenýho a teď je to hodně blbý... tož vydrž, časem bude líp. Mně pomáhá spaní, mimochodem. To je tak trochu restart.

Měj se pěkně a přeji Ti, aby se brzy našlo něco, do čeho by ses chtěla pustit!
/taky?/ Eva

29.07.2011 16:24:00 | pamp_elka