Sama

Nikdo o mě nestojí…
Přátelé mi do očí klidně potvrdí, že mi vědomě ubližují…
A kluci, kteří se mi vážně hodně líbí? Těm kamarádky namlouvají, že s nimi nemám být…
A ti ostatní nepřijdou…
Ale kamarádky jsou stále kamarádky, možná…
Ti, co mi srdce utiší, mizí ze života dřív, než právě vyřčené slovo, dozní pochopení…
Rodiče nic nekomentují, jen je nevýhodou, že nemohou vědět všechno…
Mysleli by si že jsem blázen. Což stejně asi jsem…
Ale nikdo, naprosto nikdo nevidí víc než masku veselí, štěstí, pohody a občasné rivality…
Pravda je jiná, uvnitř jsem troska. Smutná a uvězněná. Osamělá a zmatená. Vystrašená a vědoucí…
Nejvíc mě zraňuje, že se mě nikdo nepokouší poznat blíž. Nahlédnout pod masku. Pochopit…
Ale já jsem jen ten šprt, co všechno ví. Ten blázen, schopný všeho. Ten rváč, chránící slabé…
Ale kdo jsem doopravdy? Kdo se zeptá? Kdo mě pozná?...
Nikdo, jsem sama. Nikdo mě nepochopí a nikdo mi nepomůže…
Jsem sama, zmatená v temnotě smutku a vědění…