Až se zima zeptá ...

Až se zimá zeptá, „Co jsem dělal v létě?“, doufám, že to již budu ležet na chaloupce a to je pro mě, jako bych ležel v úplně jiném světě. A že venku bude ta pravá „Ladovská“ zima a budou kolem chaloupky hromady sněhu a já jak zapadlý vlastenec se budu jen jednou za dva dny snažit prošlápnout si pěšinku do nedaleké vesnice, bych si nakoupil něco málo čerstvých uzenin a pečivo.
A že když si zapnu televizi, nebo rádio nebudou na mě tato média chrlit záznamy letních olympijských her, či scény z bojem zmítané Libie, či jiné země, kde se na špici bodáku snaží Američané vykořenit původní zvyky a zaset „svoji“ demokracii. Ale budu se dívat na stejně čarovnou krajinu, jakou budu mít kolem chaloupky, v níž budou měřit své síly sportovci na lyžích. A já u hrnečku čaje s kapkou bezového likéru budu s kritickým okem toto jejich soutěžení sledovat a hodnotit. Či krásné pohádky, jež mě trošku připomenou ta krásná dětská léta a jež jsou nenávratně v prachu, ale která si sebou každý neseme ve své duši.
Odpoledne když se budu z procházky prokřehlý a mokrý vracet plný nádherných zážitků s vybitou baterií ve fotoaparátu a plnou paměťovou kartou fotek krajiny v zimním hávu, šípkových keřů v krajce jinovatky, či potoka uzamčeného pod příkrovem ledu. Otevřu dveře chaloupky a dýchne mi do tváře to krásné teplo a sametovým „Honem pojď dovnitř a ohřej se“ mě vtáhne a rychle za mnou zabouchne dveře.
A večer až se setmí, si sednu ke krbovým kamnům a budu pozorovat plameny, jejichž odklesky budou po stěnách chaloupky malovat čarokrásné ornamenty. A v praskotu hořících polen budu sledovat, jak z prken obkladů vystupují ze suků a letokruhů dřeva, schovaní skřítci a šklebíci, aby se rozběhli po chaloupce a ujídali mi z mého vánočního cukroví a škodolibě schovávali pantofle.
A potom si napustím kbelík horké vody a půjdu se ven do sněhu umýt, a když se spláchnu celý horkou vodou, bude tou zasněženou krajinou kolem koruny mojí třešně, stoupat obláček páry vzhůru ke hvězdám.
Nakonec uložím své tělo pod deku z ovčích loken a svinu se do náručí Morfea bych si nechal zdát nějaký ten krásný sen, například o krásné víle a jejich ještě krásnějších očích, jež se smějí jen a jen pro mě.
Tak potom řeknu „ Dřel jsem v srpnu celý týden v lese jako blázen, když venku bylo na slunci přes 40, abych si teď mohl tohle všechno dopřát. A jen a jen kvůli tomu, budu ten maraton s pilou a sekerou v ruce absoluvovat znovu a znovu každý rok. Protože za to mi to stojí.“
A co řeknete vy?