City, radost měnící se v smutek, štěstí měnící se v neštěstí

Nějaké tři měsíce co jsem zde napsal byly vskutku zajímavé. Neměl jsem důvod sem psát, až na povídky. A hlavně nebyl čas. Tři měsíce se mi dařilo držet city o samotě, tři měsíce jsem byl v absolutní pohodě a nevadila mi partnerská samota. Ale na konci prázdnin se to zvrhlo a teď za to platím, že jsem nedokázal udržet svoje city na uzdě. Moje kamarádka, která měla kluka, tak se mnou jednou začala laškovat. Nakonec jsme se neudrželi a skončilo to líbáním. Skončila s ním a se mnou to vypadalo, že se vše začne obracet k lepšímu. Jenže místo obratu k lepšímu se zavelel obrat do totální díry. Vypadalo to v happy end, ke kterému jsme se kopali tak dlouho a místo toho já teď sedím na židli a od dubna poprvé pláču. Viděl jsem během srpna mnoho krásných videí a dokumentů o víře v naše dobro, o tom, jak všechno bude takové, jak si přejeme. A nakonec vidím v tom jen kecy, kecy a kecy. Věřil jsem jako nikdy a nakonec jsem spadl do těch hlubin. Tudíž si podávám otázku, máme dáno v DNA, kdo bude mít smůlu či co? Po tolika trápení si už začínám myslet že ano...