Samostatní nebo závislí?

.

Ač si skoro všichni myslíme, že jsme samostatní, najde se asi málo těch, kteří opravdu jsou.
Jsme závislí na věcech, přátelích, lásce, práci… Myslím, že nechceme být sami, rádi se svěřujeme, necháváme se opečovávat a hladit na duši i těle.
Svět/my potřebujeme muže a ženu abychom mohli být. Matku, aby naše malinkaté tělo živila až do doby, než budeme smět opustit její lůno. Po otevření očí na tomto světě stále potřebujeme někoho k sobě – lékaře, abychom přežili nemoci a hlavně rodinu, která nás živí nejen mlékem a potravinami, ale hlavně láskou a city. Potřebujeme podržet při prvních krůčcích, pochválit, když se snažíme a pohladit, když smutníme.
Jako děti i jako dospělí máme kamarády, kteří nás chápou a trávíme s nimi svůj volný čas.
V té nejdelší etapě života nám po většinu času náleží mít partnera, který vyslyší naše přání a motivuje nás v další barvitější život. Sami dokážeme existovat, ale jaksi prázdni, nevyužiti. Strádající po všem co nám vztah dvou-spojený láskou-může dát.
Projevy lásky potřebujeme všichni. Jen každý jiné a v odlišné míře.
I v přírodě samostatný jedinec je zranitelnější. Ve dvou se to prostě lépe táhne..
Asi nikdo nejsme samostatný, jen si na to hrajeme. Neúspěšně..

.