Jaká nejsem

Asi před týdnem byl u nás s kupou dětí na návštěvě jeden kamarád rodičů, jmenoval se Petr. Pořád se smál, mluvil velmi nahlas a afektovaně, sršel vtipem a všechno organizoval. Říkala jsem si, že takováhle nejsem. Rozhodně však nechci nikomu tvrdit, že já jsem pravý opak. Nejsem neprůbojná, nudná, nestojím ráda v koutku ani nemluvím nenápadně a tiše. Když je jeden černý, druhý nemusí být hned bílý – ale ani žádná šedá myška.
Já nejsem nijak vysoká či nízká; tlustá ani hubená; krásná ani ošklivá. Ale v žádném případě nejsem průměrná! A přestože je každý jedinečný a průměr mezi vlastnostmi všech lidí vypočítat snad ani nejde, myslím, že mohu říct, že nejsem taková normální holka. Nesnažím se i za cenu příšerného vzhledu sledovat módní trendy ani nečtu přihlouplé dívčí časopisy. Tím se nechci navážet do těch, kdo tak činí, protože nejsem ani taková, že ostatní hned odsuzuju.
Nemám však ani některé vlastnosti, které bych mít chtěla. Někdy, a to hlavně v případě sourozenců či rodičů, nejsem příliš přívětivá, neoplývám skromností a sobeckosti bych určitě mohla ubrat. Nedokážu se moc bavit ve společnosti lidí, které úplně neznám a často si nedokážu vážit toho, co mám. Rozhodně nejsem rozhodná. Nejsem však ani nekamarádská, nudná, nenápaditá či nenápadná, tuctová, hloupá, obyčejná nebo neupřímná.
Zkrátka nejsem taková, jaká v opačném slova smyslu jsem. To je řešení spíše pro pobavení, neboť je vskutku nic neříkající, ale já se směju ráda. A to je třeba jedna z věcí, které máme s Petrem, kamarádem rodičů, společné.