Asi už vzpomínám moc často...

Je to už dávno, Rok a tři měsíce, 9. července 2010.
Před tímto časem, jsem ztratila někoho, komu -kdybych mohla - dám celý Svět.
Jeho ztráta změnila celý můj život. V mém životě nastal zlom, který mě dokázal položit na kolena. Dokázal mě zlomit.
I přes to všechno jsem dokázala vstát, jít dál a snažit se žít - bez něj.
Jenže nebyl den, kdy bych na něj nemyslela, nebyla chvíle, kdybych ho nemilovala.
Možná to přeháním ty můj čtyř nohý miláčku, ale ty jsi mi věřil, obejmu mě, i když jsi neměl jak. Pohladil mě, i když jsi neměl čím. Miloval mě, i když mi nikdo nevěřil.
Naší lásku a spojení nemohl nikdo pochopit, to pouto, které jsme měli, než bylo přetrženo!
I přes to, že jsi nemluvil, dokázal jsi mi na otázku "Lásko?" odpovědět: "ano, miláčku?".

Tím, že mi tě vzali jsem ztratila mnohem víc než kamaráda, ztratila jsem něco potřebného k životu.
Když píši tyto řádky, znovu mi stékají po tvářích slané kapky, které by už za ten rok naplnili oceány.
Nevím, co se tenkrát ve mně stalo. Měla jsme chuť se mstít, nebylo jak.
Nemohla jsem se na ně podívat, mluvit s nimi a mít je ráda, protože mi vzali štěstí, lásku a hlavně přítele, který mi rozuměl.

"Mermere!
Přestávám už doufat, že tě někdy uvidím, přestávám věřit v naše pouto, lásku, city a spojení.
Vzali mi tě a s tebou odešlo i to nejdůležitější co mám, moje srdce. Kdybych tě jen mohla na pár minut vidět, políbit, pohladit a jít na procházku s tím nejlepší koníkem, kterého jsem potkala.
Když jsi byl semnou Svět byl jiný, lepší a krásnější, všechno bylo jednodušší. Mrzí mě, že to jak jsi důležitý, jsem ti říkala tak málo, i když to bylo nejméně třikrát denně.
Mrzí mě, že jsem ti častěji neříkala - ty můj poklade - jak moc pro mě znamenáš, jak moc tě miluji. Sbohem"

Jako by mě to všechno dnes pronásledovalo. Nic a nikdo mi nepomůže. Není nic, co by mě utěšilo a pomohlo.
Teď jsi jen přeji, aby se ti nikdy nic nestalo a žil jsi krásně tak, jak to umíš jen ty!