Noční zápis č. II

*
Úplné začátky jsou pro mě děsivé stejně jako výběr z osmi běžeckých drah pro astmatika, jako nesmrtelnost pro duši sebevraha. Cíleně se koušu právě do těch míst, ve kterých se jizva zacelila a pokouším se přitom podívat skrz svůj pravý odraz v maloměstské kaluži, i přes všechnu tu mléčnou ovčí vlnu a úzkost. Každé následující ráno mě pak bolí klouby tak, že skoro nechodím. Bolest mi poskytuje útočiště a klid. Nikdo mi nenahlíží přes rameno, když se pokouším psát něco z jiného soudku, ze soudku pro hyperrealisty ne pro básníky, protože ví, že bolest je přenosná kapénkami i nezúčastněnými doteky. Vím, do neděle se zaručeně nedopíšu, nedospěji, ale přepošlu se vstříc pondělí, i když nedostatek informací mi zatím svírá pažemi příliš nenápadný krk.

Naučila jsem se vínem rozvazovat ruce. Sama v sobě rozpouštět rozpaky - před světem i sebou skrývané svědomí. Přerůstám vlastní kůži. Dopíjím sklenku a odcházím ven klamat noc Eliášovými plamínky. Hvězdy mi budou nahlas závidět. Déšť se stane dobrovolným rukojmím v mých sešlapaných botách, déšť se stane dobrovolným rukojmím v ovzduší z hořící cigarety.

Jsem svéhlavá etiopská přeběhlice ze samot, která se výmluvně navrací ke sklence při dozvucích manipulace mužů s cizí poraněnou ženou. Svět mě vytáčí bez pravidel, přes všechny své osy někam hloub, pryč z lhostejna, pryč od lidí, kteří přihlížejí znásilňování dívek o půl čtvrté ráno, kteří přihlížejí vykrádání bankomatů s regulačními poplatky, kteří přehlížejí vlastní stín ze strachu, že by se v něm mohl objevit něčí nůž. Nůž někoho, kdo by byl velmi nerad vyrušen ve frontě na absolutno.

Přerůstám vybělenou špínu ovčí vlny. Měním se v černohlavou sfingu – lvici uvnitř člověka.