Pomíjivost života

Prchlivost a pomíjivost života - mého života...života nás všech. Vše plyne, plyne život. Lidé velmi často říkají - život je krátký, je ale život krátký? Ano i ne. V mých vzpomínkách, myšlenkách, útržcích z minulosti se zdá opravdu krátký být, ovšem když tu teď sedím a čekám co příjde, čekám no to, co bude dál, zvedám hlavu, natahuji krk přes vysoké hradby mých vzpomínek, přítomných nepodstatných myšlenek a snažím se, alespoň v mizivé dálce, zahlédnout budoucnost, vytvořit předobraz toho, co bude - nic nevidím. Protože budoucnost vězí daleko. Velmi daleko. Vede k ní nesmírně dlouhá cesta. Tak dlouhá, že mi sám život začíná připadat dlouhý. Zdá se být nekonečný...

Nekonečný život - pro jednoho z nás nevyjádřitelně krásná a uspokojivá představa, pro druhého nekonečno plné utrpení, strasti a žalu. Ano - žalu. Tíha života postupně ubíjí nás všechny. Nechce toho po nás svět nějak moc? Bolest snáší každý jinak, někdo ji vyhledává a utápí se v ní s neskutečným zalíbením. Co je to bolest? Je bolest utrpení? Ano, ale teprve vnitřní bolest je skutečným utrpením. Šrámy přibývající, někdy až nepředstavitelnou rychlostí, v našem nitru, neviditelné ostří, zabodávající se do nás z neznáma, je mnohdy o tolik bolestivější, než odřené koleno.


Ráno...Otevřu oči, celý den je přede mnou a já se plna očekávání, zda to bude jeden z těch bolestných dní, nebo pouze jeden z těch náročných, utápím v představách, že chladný strop nad mou hlavou je nekonečný bílý vesmír plný ničeho a všechno to nic, čehož je můj vesmír plný, na mě padá a já jsem drcena pod neskutečnou tíhou těch neviditelných představ. Proti obrovskému vesmíru se cítím tak malinká...mám strach udělat jen sebemenší pohyb, aby ho nezachytil - nemůže mě vidět.
Nenápadně, ale přesto rychle se vyhrabu z peřiny tak těžké, jakoby byla vystlána drobounkými železnými cihličkami - s těží ji odhodím a vstanu z toho bláznovství přímo na podlahu. Na podlahu chladnou jako ledové kry. Chodím rychle, aby moje nohy nestihly přimrznout a já bych nezůstalala na pospas tomu ledovému království. Vyvázla jsem.


Večer...Lehám si na matraci. Je měkkounká a já chvíli přečkávám v modlitbách, abych se jí nepropadla až do samého dna země. Přetáhnu přes sebe peřinu s představou, že mě ochrání před celým tím bláznivým světem. Oči krouží v nikde nekončící tmě a mozek se snaží rozeznat obrysy pokoje, který je mi tak dobře znám, ale nevidím ty každodenní rysy. Celý pokoj se s tmou proměnil v doživotní černé vězení...a peřina začíná zase těžknout - je naplněna železem. Tmavý strop je tak nízko a stěny se stále přibližují. Jsem stísněna - tma zabírá tolik místa. Začínám být neklidná, jsem stísněná, jsem uvězněná... Život je tak krátký - jsem v rakvi.