Jak může být někdo dospělý, když ještě nebyl dítě?

Nejspíš to bude znít hrozně, ale asi proto, že nechtějí mít problémy-nic nechtějí řešit apod. Prostě jsou líní a myslí si, že pro hru mohou být stanovená pravidla. Ale když člověk v dětství neudělá něco hloupého, podle čeho si určí, co v životě chce a nechce? Je to smutné ale nechá to za sebe udělat společnost-a to je nejhorší co může být.
Dítě je malé a nehraje si, aby náhodou nerušilo matku. Neumí lozit po stromech. Nikdy nezjistí, jak odporné jsou cigarety. Když se řízne o nůž, myslí si, že je to ta nejhorší bolest, ale to ho ještě nikdo nezmlátil. Nic nezná, nic neví, ale matka je přesto spokojená, protože má skvělé známky ve škole. Odporné!
Fyzicky se dítě změní na "dospělého", ale na co bude vzpomínat z dětství. Jak se učil? Jak byl vzorný? Jak byl perfektní? Dost ubohé vzpomínky.
Nebyl by radši, kdyby si vzpoměl na to, jak jednou spadl ze stromu, zlomil si nohu a maminka mu jako bolestné kupovala denně tu skvělou zmrzlinu? Když se s kamarádem učili kouřit, pak mu bylo hrozně špatně a když matka zjistila co dělal, dostal takový výprask, že si týden nesedl? Když se tehdy postavil tomu hromotlukovy, který ho šikanoval a oba se tak porvali, že z nich stali raději kamarádi?
Kdo má jaké vzpomínky? Kdo je s nimi spokojený? Kdo v nich dokáže vidět to, co nás na celý život naplní?
........... A jaké vzpomínky vytvoříme pro naše děti?

Slovíčko "dospělý" mám v uvozovkách z toho důvodu, že nevím, co to přesně znamená. Jsou nějaké pravidla, která určí tento stav?