Zimní

Zimní

Mráz zalézá za nehty. V noci bylo patnáct pod nulou. Teď září slunce, na věži bimbá poledne a je minus osm. Rázuje proti slunci. Blíž, blíž ještě blíž. Slunce couvá.
Je to hloupost. Blíž k slunci se takhle nikdy nedostane. Přesto s ním tuhle hru hraje u pěkných pár let. Osvobozuje to ducha. Na chvíli cítí, jak ho slunce vytahuje z jeho stop, co zanechal ve zmrzlém sněhu. Necítí bolest, necítí radost. Jen dychtivé dýchání signalizuje jeho život a sny. Plnou hlavu snů zborcených lety života.
Je mu čtyřicet. Za sebou dvojnásobnou zkušenost nevydařených manželství a tři děti z toho prvního. Přitom to druhé na které před dvěma lety vsadil končí. A končí terorem té, kterou miloval. U jen tři týdny než se odstěhuje a ....pokoj. Klid.
A slunce ho magicky přitahuje, svléká ho ze všech kousků oblečení a on nahý a hubený tančí v jeho zimních paprscích, ruce rozpřažené a ústa v širokém úsměvu. Necítí opravdu nic, jen to po čem těch svých čtyřicet let touží. Prostou radost, která ho prorůstá a láskyplně obtáčí. Chvíli nedýchá a v klidu, které ho obklopí otevře oči do slunce. To se mu otevírá. Tančí do jeho rozevřených paprsků a beze strachu vstupuje do jeho výhně. A najednou je konec, slunce se ukvapeně zavírá, stíny se prodlužují a padá rychlý podvečer.
Děti zvoní a táta neotvírá. Tma ukusuje další stíny, lampy se rozsvěcují a kdesi za městem, schoulen a skoro nahý umírá muž se jmény dětí na svých rtech.
A vzdech posledního stínu končí jeho pouť za sluncem.