DŮCHODCE, OHROŽENÝ DRUH

Dnešní svět je plný nástrah pro každého. Pro pivaře a alkoholika v podobě hospody na každém rohu, pro milovníka sladkého v podobě cukrárny vedle každé hospody. N vozíčkáře zase číhá nástraha v každém hrbolatém terénu a na důchodce ve všem. Má cukrovku a tak nemůže do cukrárny, po alkoholu má žaludeční problémy, tak je vyloučena i hospoda a nevyhovující terén je chyba, jelikož o holi se chodí špatne a po rozpraskaném chodníku mnohem hůř.
Ta co dělat, je starý a do práce ho nepřijmou. Pokud bude dělat u nějakého prodavače v krámě nikdo tam pro jeho rozumy nebude chodit. Do internetové kavárny se asi těžko posadí, jelikož počítač pozná matně za výlohou PC - potřeb. A stále v parku krmit holuby ho moc netěší. Tak co dělat celé dny?
Někteří si kupují jízdenky na vlak a cestují. To ovšem zjišťují, že jsou ostatním na obtíž. Sednou si do kupéčka a potkají druhého takového důchodce a dájí se do řeči. Když jsem jela v neděli na internát vyslechla jsem jeden z těch rozhovorů. V kupé jsme seděli tři studenti. To se dalo poznat. Všichni jsme rukama svírali knihy a snažili se doučit látku na pondělní písemky. Dvě postarší paní doplňovali malý prostor a povídali si. Nevadili nám. Stejně jsme si jich nevšímali, až do té doby než zazněli vety: “A proč vlastně ti studenti cestují vlakem. Mají hromady tašek a zbytečně zaplňují místo. Mi tři v podstatě stejného věku nebo alespoň generace jsme se na sebe pobouřeně podívali, ale všichni jsme korektně mlčeli. Ale to mi uznáte, že to příjemné nebylo. Já osobně bydlím na vesnici a jiný spoj do Hradce jsem neměla. A tašku si vozit musím, mám v ní učení, oblečení a jiné věci denní potřeby na celých 5 dní. Do ledvinky se mi opravdu nevejdou. Takový lidé se pak divý, že jsou na obtíž a nikdo je nebere vážně.
Ve vlacích se chovají, ale i sobecky. Například při další nedělní jízdě si jeden pán sedl za dvě dívky, které jsem laickým pohledem otypovala na 2. třídu. Ty si otevřeli okno a ten postarší pán na ně spustil” Co si to dovolují a hned také využil příchozího průvodčího a stěžoval si na ně. Průvodčí mu nabídl, že když si sedne na úplne prázdné sedačky vedle nebude na něj foukat vítr. Pán se však začal rozčilovat i na průvodčího, který děvčatům pochopitelně okno nezavřel a zabouchl ho sám. Ty dívky byli jako přibyté. Ve mně to hrklo a tak jsem alespoň, uznávám, že drze, při rozhovoru s kamarádkou zvolala” “Na mě by si to takovej děda nedovolil, ale na ty prcky musí bejt zlej.” Celý vagón se chtěl smát, ale někdo to vydržel. A starý pán byl opět uražen. Ale ať se potom důchodci nediví, že jejich řeči nikdo nebere na velkou váhu. Nedělají si to snad tak trochu sami?
Ano nemají moc místa k využití zájmů. Jsou staří na dnešní svět, ale nemusí být zlý a nevraživý k ostatním. Sami ze sebe udělali, ne svým počten, ale svým chováním OHROŽENÉ DRUHY.