Hlasy Města

Hlas do ticha: „Zšeřelé město. Na tisíce věží se snáší mlha a padá do temných uliček a tajemných zákoutí. Snáší se mlha a je jako sametový závoj, který kryje rakev krále. V tomto městě už kostely dávno nebijí. Město snů. Je to město, jež neleží na žádné mapě, ale které by kdekoliv mohlo být. Je šedým, avšak třpytným průměrem těch stovek, tisíců měst, co svou sítí světel a dálnic, hlukem, prachem a smradem, září reflektorů obklopují jako síť pavouka noční planetu, která jim je domovem a hrobem zároveň.
To město není zvláštní. Nemá nic, co bychom označili jako výjimečné a výstřední. Snad to je jediná jeho neobvyklost. Není v něm nic, co bychom nečekali, co nás překvapí.“
Láhev vodky a červeného vína z pouličního prodeje: „Komíhání křivolaké ulice zaměstnává celou mysl. Tři mysli. Tři mozky, jež jsou nyní jako vymetené, a které byly prázdné už před tím, než jsme jim stouply do hlavy. Patří dvěma mužům a ženě, kteří se snaží jít a navzájem se podpírají. Jsme jejich poslední záchrana.
Zprvu jsme byly jen způsob, jak se pobavit. Jak zahřát. Posilnit své tělo zkřehlé mrazem. Pak jsme byly prvním, o čem jejich duše snily. Jejich jediným přáním a smyslem života. Nyní jsme my jejich životem, my jsme jejich poslední záchranou. Nic jiného jim už nezbývá. Zmrznout by ti tři chtěli – však zmrznout nejde s alkoholem v krvi. Alkohol nemrzne. Ve špinavých městech je vždy dost vysoká teplota z rozkládajících se krys, z darmo vytopených domů. Jak ale má zemřít tulák, který se smrti bojí?“
A láhev vodky a červeného vína si samy odpoví: „Námi.“