Ve víně je pravda

Maturitní ples je velká událost. Září šperky krásných i méně krásných dívek, šustí drahé i levnější šaty a ze všech koutů je slyšet spokojené štěbetání vyděšených primánů i ostřílených maturantů. Je složité prodrat se z jednoho sálu do druhého - v cestě vám stojí desítky toalet a obleků, o které je třeba na vysokých jehlách nezavadit. Je třeba rozpačitě pozdravit opilé a často i zhulené známé, jež jsou vašimi "přáteli" jen z určité společenské nutnosti. Objetí a pivem páchnoucí pusa na tvář od jednoho z nich působí jako rána palicí do hlavy - a to hlavně před společností, na kterou chcete udělat dojem. Není bohužel možnost elegantního útěku, a tak volím možnost útěku velmi neelegantního, avšak nejúčinějšího - prostě zmizet. Ona společnost na mě pohlíží stejně rozpačitě, jako jsem já přijala bodré projevy náklonnosti opilých spolužáků z jiných ročníků. K dokonalosti katastrofálního výjevu už chyběl jen můj pád na nestabilních střevíčkách, naštěstí uskutečněný až ve větším soukromí.
Přirozeně jsem hledala útěchu po trapné situaci u svých přátel, jež jsem se nebála označit pravými. Po několika zoufalých pokusech o tanec jsem však byla označena za zoufale nudnou a ponechána svojí samotě. Kde hledat útěchu teď? Na mysl mi přišel jediný nápad: hledat útěchu společně s pravdou ve víně.
Je ve víně pravda? Nevím, já jsem se svým rádoby portským vínem našla jen větší samotu. Mělo nasládle kyselou chuť - byla to břečka, které snad dodali chuti jen kostkovým cukrem. A já si uvědomila, jak je samota mučivá, jak jsem jen byla ponechávána v iluzi sladkého vína, které se skoro nedá pít. Uprostřed sálu plného stovky lidí, kteří se dobře bavili, jsem zůstala jako jediná lichá. Nepřišla starostlivá maminka, kterou bych mohla odbýt obligátním:"Jsem unavená!!". Že by přišel nějaký skutečný přítel, jsem čekat nemohla - mé nejlepší kamarádky se na sebe lepily jak vosy k marmeládě a ta, co s nimi není, jim ani nepřišla na mysl. Nepřišlo ani kouřem a pivem páchnoucí objetí známého, který by mi aspoň v podroušeném stavu vlípl další uslintanou pusu, která by mě teď tak potěšila. Nepřišel nikdo. Přišly jen slzy a bezbřehý chlad, který ve mě rozdmýchával sebelítost, jež přivolávala další vlny hořkých slz.
Ve tmě nepřišla jediná záchrana: jen další doušky vína, smutku a samoty. Člověk si uvědomí, jak je sám, po těch nejběžnějších a nejtriviálnějších situacích - tehdy, kdy jen chce někomu něco málo říct a najednou zjistí, že není komu. Jak nedůležitá událost může člověka uvrhnout do smutné prázdnoty, ze které mu pomůže jen přítel.
A můj přítel nepřišel.