Mluvit rovná se žít

V těch slabých chvilkách, které v poslední době zažívám často, si až moc uvědomuju, jací lidé vůbec jsou. Vidím, slyším a vnímám věci jinak než dřív.
Ale co je na tom tak zvláštního, že se nad tím zamýšlím? Že teprve ve chvílích, kdy jsem 'na měko', zjišťuju kolik je přetvářky, nenávisti, zášti a mnoha dalších ne zrovna krásných povahových vlastností.
Co ale fakt nesnesu, když někdo kritizuje přímo moji maličkost, nebo to co má semnou mnoho společného, kritizuje, pomlouvá - za mými zády a není schopný mi to 'něco' říct do očí. A nesnesu, když se tohle děje někomu jinému.
Co takhle mluvit pravdu?
Co takhle říkat skutečnosti a fakta, jež třeba bolí a neříkají se snadno, lidem, kteří si to zaslouží?
Máte strach?
Stach je příliž velký čaroděj, co z ničeho dělám NĚCO a My se Ho nesmíme být. Protože pokud se začneme bát mluvit o důležitých věcech, přestaneme pořádně žít.
A život je přeci tak fajn! Sice někdy není zrovna posvícení (den D., jste vytočení na ultimátum, sklamaní, zrazení atd..), ale to není přeci důvod zavrhnou to krásné na životě, ne?
TAak budďme upřímní, mluvme spolu o maličkostech, důležitostech a žijme - vždyť to stojí za to!!!