Člověk

Člověk... Nejinteligentnější tvor na světě. Prej. Já tomu nevěřim. Proč by jinak byl schopnej dělat to, co dělá? Proč je někdy tak krutej? Nikdo nad tim asi nepřemejšlí. Asi... pochybnosti... Ale někdy pomáhaj... Si uvědomit, co děláme špatně. Někdy...
Tolik tváří... a v mnoha se nevyznám. A nikdy nebudu moct. Hnědé, modré, černočerné, šedé, zelené... oči... Je jich tolik. Krása je v očích. O člověku řeknou nejvíc. A řeč těla. Odhrnování si vlasů z obličeje. Rukopis... Je toho moc... A ja toho tolik neznám. Ani asi nechci. Možná...
Úsměv. Někdy milý, někdy smutný, někdy plný beznaděje a někdy ironický. Nálada a myšlenky se poznaj podle úsměvu. Ale když se někdo neusmívá...
Chůze. Někdy ladná, někdy křečovitá a někdy uvolněná... Ale prozradí o člověku víc, než by si sám přál. Pozná se hromotluk, baletka a romantik... a rozumbrada nebo nafoukanec. Ale někdy se můžeme splést a pak... se to špatně vysvětluje.
Chyb na člověku je tolik... když zasadíme někomu slovní ránu, je to mnohdy horší, než kdybychom mu ublížili fyzicky. To je známá pravda... Ale stejně si stále ubližujem a pak se omlouváme. Promiň... Někdy ani to ne... Ale stejně to není tmel, který zatmelí díru... díru v srdci, která nám vznikla. Ta už se neslepí nikdy...
Promiň. Pět písmenek... Nejsou magický... Jen... je člověk někdy neslyší rád... Mít rád...