Rozhovor nás dvou...

Honza je můj kamarád se kterým jsem dříve chodila,teď má přítelkyni, ale i přesto se spolu každý den (my dvy) vídáme ve škole a nemůžeme od sebe odtrhnout oči,ústa a kolikrát ani těla,píšeme si smsky a tak nějak si pořád slibujeme, že se k sobě někdy vrátíme a všechno bude lepší než tenkrát,já už,ale nějak ztratila chuť mít Honzíka jen tak někdy a proto jsme si šli promluvit,byla to chyba??

Já: Chci tě poprosit o jednu, pro mě, těžkou věc. Začínám být zoufalá z toho,že tě nemůžu mít kdykoliv chci a že jsi můj jen tak někdy. Trápím se a ničí mě to,ničíš mě ty,tvoje pohledy,polibky...všechno co stebou souvisí.

Honzík: Co tím myslíš??

Já: Pokuď se ke mě nechceš vrátit tak už nechci,aby jsme spolu něco měli tak nějak na půl jak tomu bylo do teď. Nechi abys mě líbal,hladil,mluvil na mě, neříkej mi ani ahoj když mě uvidíš, neposílej mi smsky,nechoď za mnou,dělej,že neexistuju,prosím.
Mám pocit,že se budu trápit míň než abych každý odpoledne myslela na to jak sis se mnou ráno užíval a teď ležíš někde s jinou.

Honzík: Vážně tohle chceš??

Já: Když tomu nemůže být jinak tak ano. Bolí mě to.

Honzík: Ale já chci,aby tě to bolelo,chci aby jsi každou noc a každej den kvůli mě plakala,chci aby jsi mi každou hodinu napsala smsku a do ní,že mě miluješ,chci vidět tvůj úsměv na tváři pokaždé,když tě uvidím, chci aby jsi vzpomínala na to co mezi námi bylo, nemůžu tě ztratit,určitě se teď chceš zeptat proč se k tobě nevrátím.

Já:Jo to teda chci.

Honzík: Chci napřed na tobě vidět,že o mě opravdu stojíš,že kvůli mě něco vytrpíš a že ta naše druhá šance bude skvělá, nechci do toho vztahu jít znovu s pocitem,že to za pár dní zase skončí,teď už ne.

Já: Co mám teda dělat a jak dlouho na tebe mám čekat,už nemůžu...

Honzík: Miluji tě lásko...

A odešel...