Zářijové setkání

Září.
Vstoupila do naší třídy chvíli po zvonění a já měla trochu strach. Jaká bude ta nová profesorka? Bude přísná? Milá? Bude mít smysl pro humor? Nebyla jsem sama, komu v hlavě vířily podobné otázky. Mých třicet spolužáků bylo stejně napnutých jako já. Předchozí dva roky na osmiletém gymnáziu, které navštěvuji, byla naší profesorkou českého jazyka starší paní, na kterou jsme si všichni tak nějak zvykli. Časem jsme našli velkou spoustu zaručených fint, jak ji přesvědčit, aby nezkoušela, nebo aby se písemná práce přesunula až na další hodinu. Ale co teď? Před námi stála úplně neznámá tvář a my jsme nevěděli, co od ní můžeme očekávat.
„Ona je dobrá,“ oznámila mi jedna ze spolužaček ještě před koncem minulého školního roku. „Byla na hokeji a fandila tak hlasitě, že se na ni ostatní profesoři dívali s pohoršením.“ Ale ani to mě moc neuklidnilo. Ať se to snažím jakkoli skrývat, má povaha mi nedovoluje se zrovna dobře přizpůsobovat změnám. A tohle změna byla. Pořádná změna.
Tehdy jsem to ještě nemohla ani tušit, ale právě tahle profesorka měla naprosto převrátit můj postoj k životu. Já totiž nikdy nechtěla vzor. Opakovat úspěchy či chyby těch přede mnou? Ne, děkuji. S prvními sny o budoucnosti jsem si naplánovala dráhu módní návrhářky a byla jsem rozhodnutá si za tím stát. Už od dětství mi všichni říkali, že umím hezky malovat a mám spoustu dobrých nápadů, tak jsem toho chtěla využít. Využít talentu, který mi byl věnován. Známky na vysvědčení mi ostatně ani mnoho jiných možností nedávaly.
Navíc jsem – stejně jako spousta dalších dívek v tom věku – snila o tom, že o mně budou jednou psát noviny. Že ve večerních róbách podle mých návrhů budou chodit krásné modelky po předváděcích molech a poté si oblečení koupí nějaké slavné dámy. Nic podobného by se mi nemohlo splnit, kdybych měla být sekretářkou, účetní… nebo třeba učitelkou.
Ale s příchodem Hany Máčalové do mého života se vše začalo pomalu, ale jistě měnit. Zpočátku to samozřejmě byla jen obyčejná profesorka češtiny, navíc mnohem přísnější než ta minulá. Strašně jsem se bála každé hodiny s ní. Zkoušení z literatury pro mě bylo hotovou noční můrou a měla jsem pocit, že sloh nemůžu nikdy napsat lépe než na trojku. A právě slohem začala ona nenápadná cesta, na kterou jsem se pod dohledem nic netušící profesorky Máčalové vydala. Pamatuji si to přesně. Zadání domácího úkolu znělo: MŮJ DOMOV – subjektivně zabarvený popis.
V té době se moji rodiče rozváděli a opěvovat místo, ve kterém se občas nedalo dýchat, bylo nemožné. A tak jsem si sedla a napsala neuvěřitelně pesimistickou, ale pravdivou slohovou práci na dané téma. Když už bylo na papíře všechno, co jsem cítila hluboko uvnitř, ulevilo se mi. Ovšem pouze do chvíle, než na mě ve škole při hodině přišla řada se čtením. Nejprve jsem se z toho chtěla nějak vymluvit, ale něco ve mně mi našeptávalo, že tohle je to správné místo i správná doba, aby vše vyšlo najevo. A že zrovna paní profesorka je tím správným posluchačem. Bylo to hodně těžké – poprvé vyslovit nahlas to, co mě tížilo celé týdny. Bez slz jsem přečetla jen dvě věty.
Paní profesorka mi poděkovala a po zvonění mě požádala, abych ještě chvíli zůstala. Jen stěží jsem zadržovala pláč, a když říkala, že musím být silná, začala jsem vzlykat. Seděly jsme u ní v kabinetu a ona mi vyprávěla, jak v šestnácti letech odešla bydlet k babičce. Byly to prý jedny z nejkrásnějších měsíců jejího života, na které nikdy nezapomene. Nevím, jestli to bylo pět nebo deset minut, ale stačilo to. Byla to dostatečně dlouhá doba, abych pochopila, že nejsem sama. Paní profesorka, která mě tenkrát teprve poznávala, mi dala něco, čeho nebyli tehdy schopni mí rozhádaní rodiče, dokonce ani psycholog, ke kterému jsem na máminu žádost docházela. Během jediné přestávky pochopila, že nejsem tak v pohodě, jak se tvářím. Nakonec slíbila, že kdybych si potřebovala promluvit, je tady pro mě. Ještě jsem toho nevyužila, ale věřím, že ta nabídka pořád platí. Vlastně si nedokážu představit nikoho, komu bych se svěřila raději.
Od toho rozhovoru, který se stal před víc jak dvěma lety, se na ni dívám jinak. Hana Máčalová není jen mou profesorkou, ale člověkem, kterému naprosto důvěřuji. Vidím v ní někoho, kým bych se chtěla stát. Vzbudila ve mně zájem o rodný jazyk a o literaturu. Můj pokoj se změnil k nepoznání, místo časopisů mě obklopují knihy. Tituly našich i světových autorů, mnohdy jsou to jména, o nichž jsem donedávna ani netušila, že existují. A čím víc čtu, tím víc se snažím i psát. Není to snadné, ale kupředu mě žene chvíle, kdy dám své dílo přečíst paní profesorce a ona řekne, že je to dobré. Chvála od ní jako by byla něčím víc než chvála od všech ostatních. Za svůj poměrně krátký život přečetla neuvěřitelné množství knih, a právě proto mě hřeje až u srdce, když mé úsilí ocení. A stejně tak ve slohu – dlouho jsem nedostala trojku. Ani dvojku. Pokud jde o češtinu, jsem jedničkářka.
Takže pokud byl v mém životě skutečně okamžik, který mě měl pozitivně ovlivnit, rozhodně to bylo setkání s profesorkou Máčalovou. Ještě nikdy jsem nepoznala nikoho podobného. Myslím, že nejsem snadno ovlivnitelná, ale ona to dokázala. A stále pokračuje. Každá hodina s ní mi dává víc a víc a já už teď vím, že z celé střední školy to bude ona, kdo mi bude chybět nejvíce.
Kéž by všichni, kdo mají problém, se kterým se nemohou nikomu svěřit, našli někoho, jako je paní profesorka. Někoho, kdo by je nakazil trochou své energie a dal jim sílu jít dát. Sílu nevzdávat život, který mají ještě před sebou.
Tímto bych chtěla Haně Máčalové poděkovat, že mi ukázala cestu, po které mám jít, a nenechala mě tápat v temnotách.