Proč?

Milá rodino. Vzhledem k tomu, že tohle nikdy nebudete číst, tak budu psát zcela upřímně, jak mi tahle pitomá situace přijde, bez toho, abych někoho chápala.

Ach tati. Můj jediný otče. Byls pro mě vzorem. Pamatuješ, jak si mi dal pohlavek, když sem srkala? A proč srkáš teď ty? Proč ses zamiloval do tak nechápající ženy jako je Jarmila? Proč? Proč si s Tebou tak najednou nemůžu rozumět? A proč si najedou zabšklej sobec? Proč? Ale to už sem se ptala.
Ach tati. Jak mi můžeš tvrdit, že sme na tom špatně finančně, když sám rozhazuješ? A co teprve Jarmila? To je ti jedno? Je ti jedno, že nechápe tvůj humor a všechny žerty ti zkazí? příjde mi, že tohle už sem jednou psala. Asi ano, ale jen ve své mysli. Tak moc ti chci říct všechno do očí, ale.. nedokážu to. NEDOKAŽU TO! SLYŠÍŠ? Kolikrát si na mě vrhnul ustaraný pohled, když sem po jednom chlebu se šunkou odešla do svého pokoje s tím, že už víc jíst nechci? Asi dvakrát. A víš, proč to tak vždycky dělam? Protože nesnášim Jarmilin tón, kterým s Tebou mluví, jak si Tě neváží. Jak Ty se před ní plazíš jak věrnej psíček, kterej má rád svou paničku proto, že ho podrbe za ušima? Kolikrát si mámě řekl, MŇAM, ta polívka je moc dobrá.? Nepamatuju se. Kdy si mamce slil brambory? NIKDY, NIKDY, NIKDY! Ale Jarmila je slaboučká a brambory jsou těžký, takže vyskočíš, ach ta asociace s věrným psíčkem, a okamžitě brambory sleješ.
Ach tati. Kdy ses mě naposled zeptal, opravdu upřímně, jak se mám? A kdy si byl naposled v mém pokoji, kromě návštěv, které Ti rozkázala Jarmila, abys mi řekl, že mám nepořádek, abys mi třeba popřál krásné nedělní ráno?
Ach tati. Proč ses tak změnil? Dřív jsem chtěla být jako ty. Ale teď už na to nemám nejmenší chuť.
Tolikrát přišla řeč na Tebe, Jarmilo. Spousta lidí mi řekla, že si jenom zazobanej sobeček, kterej nedokáže milovat. Proč mě nemůžeš mít ráda? Neučím se špatně, neberu drogy, nejsem drzá a neposlouchám techno. Tak proč sem pro Tebe tak nedokonalá? Máš dvě děti, proč trochu lásky nemůžeš dát i mě? Proč na mě vidíš jen chyby? Ježkovy zraky, kolik nocí sem pro Tebe nabrečela, kolik dní sem o Tobě napřemýšlela, jak se mám ještě změnit, abys mě měla alespoň trochu ráda. Po roce a půl zkoušení a měnění se, jsem přišla na to, že ty mě asi ráda mít nikdy nebudeš. Jak já miluju Tvoje jídla.. Ale víš.. Jak mě pak mrzí, když vidím své rozházené čisté prádlo po posteli, zatímco já ti ho vždycky skládám. zatímco já se snažím o to, aby sis uvědomila, že Tě mám moc ráda, ale moje láska slábne. Není opětována a opečovávána.
Vždycky, jakmile vstoupím do našeho domu, kde mě všichni ignorují nebo se snaží ignorovat, uvědomím si, že čím dál tím víc nesnáším, když si, Jarmilo, doma. Koukneš se na mě tím svým ironickým úšklebkem, políbíš mě na přivítanou a pak sme zase na sebe jen neupřímné a snažíme se o to, abychom se neviděli.

Když přemýšlím o budoucnosti, o svých dětech, vždycky mě napadne jen. Budu je milovat jako nic na světě.