Kdo kazí českou mládež?

Kdo kazí českou mládež?
V poslední době jsme zahlceni zprávami o dětských vrazích, mladých kriminálnících a stále se snižujícím věku začínajících narkomanů. Mnoho lidí se domnívá, že za vším stojí televize, krvavé filmy a počítačové hry. Ale co je tou opravdovou příčinnou?
Já sám sleduji televizi a hraji počítačové hry, které by určitě neměli hrát útlocitní lidé. Ale zatím jsem u sebe nikdy nepocítil chuť vyjít ven a někoho zastřelit doopravdy. Stejně tak můj bratr, bratranci, kamarádi a 99% všech počítačových hráčů. Nevím kolik pravdy stojí za vědeckými teoriemi o škodlivosti počítačových her na psychiku mládeže, ale jediné újmy, které já na sobě pociťuji jsou bolesti zad od neustálého předklonu, abych byl blíž dění, pálení očí ze záření monitoru a někdy bolavé zápěstí od ruky na myši. Ale pokud se na „výrobě“ mladých kriminálníků podílý počítačové hry byť jen nepatrnou částí, musíme zjistit, kdo jim inkriminovanou hru opatřil. Myslíte, že dvanáctiletý chlapec načerno pracuje proto, aby si pořídil nejnovější a ještě krvavější hru než ty předešlé? Hlavní důvod zkaženosti dnešní mládeže v České republice bych hledal u rodičů. Rodič, protože nemá čas neustále hlídat a starat se o své dítě, pořídí pro potomka počítač. A proto, aby se ratolest nenudila, pořídí mu také nějakou hru. Ovšem rodič se už nezajímá o čem ta hra je. Jestli tam krev teče a stříká proudem nebo jestli po monitoru pobíhají spoře oděné lehké dívky. Tady vidím hlavní chybu v neinformovanosti rodičů, co vlastně svým dětem kupují nebo na co jim dávají peníze.
Pokud jde o televizi, tak většina pro mládež nevhodných filmů je vysílána až po dvaadvacáté hodině a v té době už by měli mladí (do patnácti let) spát. Pokud nespí, je to opět vinnou špatné výchovy, nebo nedostatečnému důrazu rodičů, přinutit své potomky jít na kutě. Ale zase nemůžeme shazovat všechno na výchovnou disfunkci rodiny. Hlavní měrou by mělo přispívat státní zřízení. A tím nemyslím, zakládání vězení pro mladistvé nebo snižování hranice trestní zodpovědnosti ( i když osobně bych ji dal na 13 let). Stát by se měl zaměřit hlavně na prevenci. To znamená zamezit kontakt dětí se škodlivými vlivy, jak z jejich okolí, tak ze sdělovacích prostředků. Myslím, že není zrovna ku prospěchu věci, aby dítě cestou do školy prošlo kolem pěti „veřejných“ domů a night klubů (viz. Dubí), nebo aby se den co den dostávalo do kontaktu s podvratnými živly – s většinou bezdomovců, opilců a narkomanů. Myslí, že v těchto případech by stát měl zajistit lepší ochranu veřejnosti. Další možnou prevencí by měla být větší informovanost dětí na školách o hrozbách a nebezpečích plynoucích z požívání alkoholu a drog. Tím jsem se dostal k dalšímu ožehavému tématu a tím jsou drogy. Dnes už není výjimkou, že se dítě dostává do kontaktu s drogou už krátce po překročení desíti let. V té době je mladý člověk velice zranitelný a také velice zvědavý. Lehce podlehne svodům mazaného dealera a zkusí jím nabízený prášek s příslibem, že se po něm bude cítit skvěle. A když se tak opravdu stane, dítě do toho spadne. Zpočátku dealerovi neplatí, ale to jen do té doby než si na drogu nezvykne tak, že by pro další dávku šlo přes mrtvoly. Pak už nic nezabrání tomu, aby mladý narkoman doma neokrádal rodiče, nebo se pouštěl do loupežných přepadení stařenek v parku. Za tímto problémem bych viděl opět nemohoucnost státu, zabránit tomu, aby se mládež do styku s narkomany a dealery nedostala. Ještě větší problém je s měkkými a zároveň legálními drogami, jako jsou tabák a alkohol.
Cítím zvláštní pocit lítosti nad tím, když mi bratr vypráví, jak se jeho kamarád „zlil“ na večírku do němoty a pak cestou domů poškodil plot u rodinného domku. Mladí si neuvědomují, že alkohol, je možná ještě nebezpečnější než drogy. Alkohol totiž dokáže změnit lidskou osobnost k nepoznání. V tomto problému bych viděl hlavně hamižnost majitelů barů a hospod, kteří se ani pod pohrůžkou pokuty, neštítí nalít nezletilému. O cigaretách je to podobné, až na to, že cigaretový smrad neškodí pouze samotným kuřákům, ale i lidem nacházejících se v jeho okolí. Velkou měrou k šíření alkoholu a cigaret mají spolužáci. Hlášky typu: „Kdo nepije nejde s námi! Kdo nekouří není in,“ jsou dnes na základních školách běžné. Je až s podivem, že tyto výjevy ujdou pozornosti učitelů a nejsou uhašeny už v zárodku.
Závěrem bych chtěl jen dodat: doufám, že se vše rychle obrátí k lepšímu. Nechtěl bych se jednou probudit do světa, kde v čele státu bude stát notorický opilec s bandou feťáků a bude řídit osudy všech lidiček pod ním. Taková představa je pro mě opravdu nepřijatelná.