Víra v lidi

„Tak co ti je?“ zeptal se mě dívčí hlas. Odhadla sem, že bude mé sestry. A taky že jo.
„Nic.“ zahuhlala jsem. „Jsi celý den otrávená.“ řekne nasupeně. No jo, pomyslím si, byla bys taky, kdyby se k Tobě chovali tak jako ke mně. Nikdy nenapíšou, i když můžou a když se náhodou stane zázrak a přijde mi zpráva od mých (kéž by) kamarádek ze skauta, týká se to jedině mé sestry. Ale jinak jim říkat stejně nemůžu. Já vlastně nemůžu téměř nic.
Vyjdu z klubovny, kterou jsem měla tak ráda a padnu své jediné spřízněné duši z oddílu kolem ramen.
„Já.. já už nemůžu,“odmlčím se pro nádech. „Já už ani nechci.“ Bez vysvětlování mě obejme a pohladí po vlasech. Po tváři mi steče velká slza, ale tu si hned setřu. Nechci, aby mě s ní viděla sestra. Nechci, aby viděla, že pláču. A že pláču kvůli ní, to nechci už vůbec, aby věděla. Jen letmo zamávám lidem, které znám a přála bych si, abych mohla tvrdit, že mám ráda, otočím se a zapnu přehrávač. Někomu by to mohlo vadit, napadne mě záhy. Ale mě už je jedno, co si o mě myslí sestra nebo kterákoli z jejích přítelkyň. Neslušně se ani neotočím a odejdu. Kouknu na sebe přes odraz ve výkladní skříni a vidím, jak moc jsem shrbená. A to jsem dneska se ještě snažila, abych chodila pěkně vzpříma. Teď na to kašlu. Když sestoupím do podchodu u metra, musím jít pomalu. Přede mnou jde starší člověk a trochu mě zdržuje. Tak moc bych chtěla být doma a plakat a plakat. Jen tak, do polštáře.
Křičím. Jenom v sobě, ale kdyby mě nedrželo vychování, klekla bych si na tu špinavou zem a jen bych nechala slzy, aby mi tryskaly u očí. Ale ne. Musím být silná.
Po cestě „domů“ jsem uvažovala, jestli si zasloužím život a jestli si ten život užívám. Došla jsem k názoru, že nevím, zda si život zasloužím, ale vím, že se spíš užírám než že bych si život užívala. Jen přemýšlím, co dělat lépe, ale je mi to vlastně nanic. Nikdo si toho stejně nevšimne a já z toho mám akorát pocit, že jsem čím dál tím víc podobná sestře. Proč mi musela tolik ovlivnit život? Proč se snažím být jako ona?
Moje sestra je hodně podobná otci. Ona i otec se dokáží natolik ponižovat, až je to směšné. Kde je ta sestra, kterou jsem se chlubila? Měním se já? Asi bude zase chyba ve mně.
Byla jsem na ní vlastně závislá. Kdykoli jsem potřebovala pomoct nebo poradit, tak jsem volala jí. Ale teď. Teď se snažím vymazat si její číslo z paměti.
Uvědomil si někdo, jak jsem ztichla? Jak se nevyjadřuji? Ne. Asi jsem paranoidní, ale mě je to jedno, přijde mi, že se se mnou stejně z oddílu baví abych tam nebyla sama. Proč jsem byla tak naivní? Myslela jsem, že to bude jako v době než jsem odešla. Ale nakonec ano, změnila jsem se. Přestala jsem lidem věřit a jsem v určitém okruhu „přátel“ zamlklá. Doma jsem ticho, v oddíle jsem ticho, jen s mým sluníčkem jsem šťastná. Konečně je moje sluníčko, moje nejlepší kamarádka, šťastná. Pak jsem totiž svým způsobem šťastná i já.
Během cesty mi narůstal v krku knedlík. Kdybych mohla, ihned bych si někam sedla a jen bych plakala, jak sem pitomá. Jak sem vlastně pitomá? Hodně. Ale ne, teď už ne. Já už si dávám pozor. Pozor na lidi. A zařekla jsem se, že nikomu jen tak věřit nebudu.