volání o pomoc

chjoo, koukám na klávesnici a slzy mi skoro tečou proudem! Nevím co říct abych všem vajádřila,co cítím! Nějak to nejde!=( možná je to mojim věkem, hloupých, ale pro někoho báječných 19! Čeká mě maturita, už jen měsíc a mě hrabe čím dál víc =))Máte někdy pocit, že stojíte v kruhu a nemůžete jít na začátek ani konec?? Ten pocit mám, doma jsem jako ve vězení! Ve škole se mi všechno sype na hlavu a přítel? Přítel je moje zlato, které mi drží hlavu nad vodou abych se neudusila vlastníma slzama! ale jako každý člověk, který má své starosti a trápení, to už nezvládá! Mé slzy už nezvládá, chce tu usměvavou a šťastnou holku, kterou potkal! ale co mám dělat?? Poraďte mi někdo! nevím si rady! Chci být šťastná a dokázat mu, že sem pro něj ta pravá,ale přeci se slzama v očích to nejde! Někdy mám pocit, že se mi propadá půda pod nohama a já padám do neznáma! Moc ho miluju, ale nemůžu ho trápit a tím si ho tak oddalovat! Vím, že jsem teď jiná, vystresovaná a neklidná! Bez úsměvu na tváři, který už nezáří! Pomocte moc vás prosím!Nechci ho ztartit,ale přetvářet se před ním nechci! I'm in the end =(