Dilema

Marně se snažíš rozehnat mlhu před očima
A zaostřit na vlastní stín…
Kus ulomené větve, kterou křečovitě svíráš v dlaních Ti dodává odvahu.
A zároveň umocňuje Tvůj strach ze sebe sama.
Ne, to není meč. Ani sekera.
Jen Ty, kus dřeva a Tvůj stín.
Přemýšlíš, ne, snažíš se přemýšlet. Budeš za slabocha když se rozpláčeš?
Chceš do nebe za svými blízkými a zároveň poslat do pekel jejich vrahy.
I za cenu toho, že tam skončíš s nimi. Slzy Ti samovolně stékají po tvářích…
Větev vypadla z chvějících se dlaní. Křičíš.
Ozvěna se Ti vysmívá a tříští se o skálu.
Snažíš se utéct i před vlastním stínem. Pocity melancholie se střídají se záchvaty vzteku.
A obojí Tě ničí. Ta bezmoc Ti pije krev pěnící v žilách. Srdce sebou splašeně mlátí a tlačí Tě v hrudi.
Ve tváři zběsilý výraz štvané zvěře.
Je rozhodnuto. Pomstíš svou rodinu, i kdyby to měl být Tvůj poslední čin…