Úvaha. (dobře, kéž by)

Chtěla jsem uvažovat. O tom, co jsem sem chtěla napsat, o jedné úvaze, kterou jsem vymyslela včera. A teď, když sedím u počítače.. najednou se mi nechce. Nechce se mi psát nic melancholického, protože sem v nervech. Včera se psali přijímací zkoušky, ktereé jsem, podle sebe, dost pokonila. Nicméně. Jen pětadvacet lidí bude horší než já. Anebo budu pod čárou a všechnu nerovozitu a stres budu muset prožívat znova. Já totiž už vlastně tuším, že se nedostanu. Pořád jaksi doufám, ale myslim, že mezi prvními třiceti opravdu nebudu.
Ale ne. O zkouškách se bavit nechci. Na otázku, jak se mi to povedlo, odpovídám jednoslovně, nevím. Protože opravdu nevím. A vidíte? Zase o tom píšu. Tak moc mi to leží v žaludku, že na to pořád musím myslet a přeji si, abych se přinejmenším vyzvracela. Obrazně řečeno, samozřejmě. Je mi totiž tak nemocně, že myslím, že každou chvílí sebou seknu.
Tak jo. Budu psát o něčem jiném.
a to je právě ono. Jediné, o čem můžu jedině přemýšlet je, jak jsem napsala testy. Takže když jsem se snažila vymyslet nějaké jiné téma, které by se netýkalo zkoušek, na nic jsem samozřejmě nepřišla. A proto mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit- a tak tedy končí naše komédie, zlo prohrává a dobro žije. Držte mi palce:)