Chtít neznamená moci.

Zkuste si představit následující situaci.
Jste v devítce. Každý vám tvrdí, že to je krásnej věk, máte si poslední rok na základce užít. Váš otec je člověk (kéž by), kterému opravdu záleží, abyste se dostali na gymnázium, ale nepomáhá vám teoreticky vůbec. Jen čeká výsledky. Pak nastane ten den s velkým D a váš drahý otec si vzpomene, že byste mohli být nervozní a dá vám kamínek pro štěstí.
Ve škole sednete k lavici a dostáváte testy. V polovině se málem psychicky zhroutíte, protože máte hotovou právě polovinu a nic už nevíte. Nakonec testy jakž takž vyplněné odevzdáte. Uvědomíte si nějaké chyby a začnete si říkat, že nemáte šanci se tam dostat. Další den máte teplotu a je vám ouvej, ale do školy jdete, abyste po ní mohli jit ke gymnáziu přečíst si verdikt vašeho několika měsíčního snažení. Jdete tam a vidíte dva papíry. Ten pravý budou asi nepřijatí žáci, áha, tam nejste, tak teď už je to v suchu. Jste třetí. Bohužel, pravý papír byli žáci přijatí a vy jste třetí pod čarou a po hovoru s otcem, který vám ráno oznámil, že na nějaké odvolání vám kašle, se málem složíte.
Cestou domů jsem si uvědomila, že i když jsem hrozně chtěla a chodila na nějaké blbé přípravné kurzy, bylo mi to málo platné, protože na zkouškách nic takového nebylo. Můj otec je venku, zcela vůbec ho nezajímá, že potřebuju napsat odvolání co nejdříve a moje nevlastní matka? Napsala mi: To je ale smůla.
To teda je.