Ave Maria

Sálem se rozléhal pomalý tón písně Ave Maria, která byla táhlá a ponurá. Bára se nesoustředila na slova, znala ja nezpamět. Vzpomínala. Na doby, kdy ji měla sestra ráda a kdy nemusela dělat nic, co jí bylo nepříjemné. Teď by se nejradši zakopala. Co zakopala, ztratila by se z povrchu zemského. Už ji nic nepovzbuzovalo, všechno selhalo a ona jen cítila známý knedlík v krku, jak jí narůstá a jak se jí po tváři kutálejí slzy jako hrachy. Měla takovou chuť nakopat všechny, kteří měli štěstí. Tak moc se jí chtělo křičet.. Zatnula zuby a zaťala nehty hluboko do měkké kůže. Nebolelo jí to, ale nechtěla, aby plakala, a proto zavřela na moment oči.
Pamatuješ, když si mě tišila, když jsem brečela? Nadávala na sestru. To ONA jí zkomplikovala život, který ji teď nebaví. To ONA ji odkopla, aniž by něco hlesla nebo vysvětlovala. To ONA ji před několika dny poslala do háje. Ať si jde, jí je to jedno.
Připadala si jako použity sáček od čaje. Čaj chutnal výborně a po použití se sáček vyhodil. Připadala si jako nákres génia, který byl považován za holý nesmysl a přes negace někoho, byl zmuchlán a hozen do kouta. Ten papír plakal nad nespravedlností. Ten papír se chtěl strašně moc zase narovnat, být čistý a znovu použitelný. Ale čas vrátit nejde a tak tam ležel a plakal. Čekal, až příjde nějaký Spasitel, narovná ho a namaluje na něj nějaký pěkný obrázek, aby byl papír veselý.
Ale teď nebyl.
Bára si promnula oči, dnes už poněkolikáté, s lehkým úsměvem, který navenek nebyl vidět, se usmála nad svou praktičností a sebeznalostí, že bude zase uplakánek, ale co, dneska jí to nevadí, a proto rychle setřela další slzu.
Píseň byla dozpívána, začla se další. Bára hleděla naprázdno do not, ale myšlenkami byla zase jinde. Co je teď její smysl života? Jakou životní cestou půjde? Ano, ona se nějaká najde, ale Bára by po ní potřebovala už chodit, ne ji hledat. Zase ji ztratila. Pokud ji někdy měla.