Co jsem?

Někdo by mohl říct, že můj život je monotóní a nudný. Ale já s tím však nemohu souhlasit a kdybych mohla, tak bych tomu člověku pověděla všechno o tom, jak je zajímavé pozorovat všechny ty lidi, kteří procházejí kolem mě. Ano, kdybych mohla. Nechápu, proč mě Bůh obdaroval sluchem a zrakem, neuvěřitelnou vnímavostí, ale nedovolil mi nikdy promluvit. K čemu to? Tak strašně bych se chtěla někomu svěřit.
Každý den kolem mě projde spousta lidí. Někteří mě obdivují. Ty nesnáším. Koukají na mě. Fotí mě a myslí si, že necítím, nežiju.
Ale o nic lepší nejsou ti, kteří se mi posmívají. Ukazují si na mě a smějí se, ale stejně je to za chvíli přestane bavit a jdou si urážet někoho jiného. Netuší, že i já mám srdce, byť z kamene...
Ale jsou i tací, kteří kolem mě projdou a nevěnují mi žádnou pozornost - tito lidi vídávám velmi často a zvykla jsem si na ně. Cítím s nimi. Prožívám jejich příhody. Jsem jejich kamarádkou, a ráda. Znám je lépe, než kdokoli jiný, než oni sami sebe.
Tak proč mě všichni pokládají za něco co nejsem? Lidé mě vidí jako kus kamene, já se cítím být živou bytostí. Co vlastně jsem? Socha, socha stojící na náměstí malého městečka čekající na dobrou duši, která by ji osvobodila z kamenné klece a nechala ji volně žít.