Stromy, žlutá pole, domečky a lidi

Odhrnula jsem si fialovou záclonku v autobuse a koukala na míjející stromy, žlutá pole, domečky a lidi. Asi tak míjím já svůj život, uvědomila jsem si.
Pluji svým Darem Božím a stejně mi příjde, že ho neprožívám.
Začala jsem přemýšlet nad tím, co udělat, abych se necítila tak.. prázdně. Abych se necítila jako divák v divadle, kde na děj pouze kouká, ne prožívá. Nepřišla jsem na to, popravdě.
Moje duše si vzala dovolenou. Asi třetina mých pocitů si vzala dovolenou.. Jen moje tělo zůstalo, samozřejmě.
Moje vztahy se mi hroutily pod rukama jako když se písek prosívá skrz prsty. Nemůžete ho zastavit. Jindy byste měli nádobku, do které písek dát, bez toho, aby se vysypal. Ale teď.. ta nádobka.. nebyla.
Stejně jako moje trpělivost. Neměla jsem ji, byla u konce, pohár přetekl. Nekřičela jsem, nebrečela, jak už jsem podotkla, dost pocitů a emocí si prostě odešlo, a tak jsem zůstala sama. S přeteklým pohárem trpělivosti a pískem, na který jsem neměla nádobu.
Stres me vysiluje. Když jsem dlouhodobě vynervovaná, jsem pak neuvěřitelně unavená a musím spát. I teď jsem se opřela o velké sklo a nechala se unášet hudbou v mých uších. Myšleno jak obrazně tak skutečně.
Vzbudila jsem se za několik minut. Už abych byla doma a ležela ve své posteli.. Sama, ve svém pohostinném pokoji, který nabízel nespočet mnoho skrýší pro moji duši. Těch skrýší bylo ale tolik, že nebyl čas hledat v jednotlivém koutku. A čas? Ten si samozřejmě dovolenou vzít nemohl a šlapal pořád kupředu.